„Díky, Oblačníku," řekl Ostrozrak. „Nevím, jak se ti za to mám odvděčit. Řekni si cenu."
„Blázníš? Copak bychom starému příteli přidávali na starostech?" zasmál se bílý. „Zasloužíš si odpočinek po tom, co jsi prožil. Myslíme, že sebrat kuráž k pokusu obětovat se za vlastní mládě tě vyčerpalo dostatečně. Tvá oběť nám stačila."
„Více krve nechceš?"
Zavrtěl hlavou. „Známe se dlouho. Nikdy bychom dobrovolně nechtěli tvou krev, byť nám chutnala."
Rys se ze všech sil pokusil nezatvářit se znechuceně.
Rozhlédl se. Viděl stromy, keře, trávu, potůček, květiny a především hromadu kočkovitých šelem. Byly velké i malé, chlupaté i bezsrsté,... A v dáli někde za kopcem ležela Ona. Věděl to.
„Je to tu nádherné..."
„To říkají všichni."
Odmlčel se. Pohlédl na syna.
„Co s námi bude teď? Neměli bychom tu být tak brzy..."
„Nic se vám nestane," slíbil Oblačník a rys ho obdaroval tázavým pohledem. „Oba jste nám dokázali, že jste hodni pobytu v ráji. Kostispár vaše skutky vezme v potaz."
Ihned jakmile bylo vysloveno ono jméno, přikráčel na místo mrtvolně bílý hrbatý kostnatý kocour. Měl nepřirozeně dlouhé nohy, malou hlavu s oválnýma ušima blízko u sebe a po těle spoustu různě tvarovaných fleků. Jeho chůze se nekonečně táhla. Ostrozrak cítil, že se k němu blíží peklo samo.
Serval zastavil a dotkl se čumákem Oblačníkova čenichu. Pak se obrátil k rysům. Duhovky mu několikrát zablikaly a v zornicích se mu zjevily tančící plamínky. Hrb na zádech se mu zvětšil.
„Vida, vida," spustil zlomyslným hlasem, který se všem v uších odrážel jako ozvěna, „samotný Ostrozrak a jeho postihnuté kotě."
„Taky má jméno," ohradil se rys a vycenil zuby. „Jmenuje se Krátkozrak."
„Jistě, jistě," přitakal serval. „Jste jako protiklady. Bylo vám předurčeno spolu zhynout." Rys už chtěl vstát, ale flekatý mu to překazil: „Stát není třeba. Odpočívej, zatímco s tebou budu mluvit. Činy, které zde vykonáš, nebudou mít na mém rozsudku žádnou váhu, takže ponižování ani povyšování ti nepomůže."
„Potom tedy spusť," pobídl ho Ostrozrak, snaže se neznít protivně.
Flekatý zakotvil vedle rysa tak, aby byl výškově přibližně na stejné úrovni a aby jej zbytečně neprovokoval. Poté mluvil: „Byl jsi dobrým přítelem, partnerem, otcem i vůdcem. Smečka pod tvým vedením nestrádala a dokonce si udržela dobré vztahy s psími tlupami - dokázal sis spřátelit nepřátele, a zabránit tak konfliktu. Špatných rozhodnutí jsi učinil dost, ale nikdo není dokonalý. Je tu ovšem něco, co tíží mou mysl." Zamračil se.
„A toť?"
„Krátkozrak," odpověděl a Ostrozrak se zachvěl.
„Copak s ním?"
„Až do tvého soudného dne jsi jím pohrdal, tak jako většina koček pohrdá svými nejmladšími potomky. To mne ale netrápí - spíše to, o co ses pokusil před lety."
Starý rys se lekl a začal lovit v paměti. Jakmile našel, co hledal, strnul. Sklopil uši a zapíchl zornice do země.
„Co tě to napadlo, pro rány kočičí?" vyptával se serval, ale rys jen vrtěl hlavou a tiše opakoval, že neví. „Jak ses vůbec mohl opovážit položit na můj pomník něco živého? Svého vlastního syna?"
„Právě se narodil..." zpovídal se Ostrozrak, až se i Oblačník zděsil. „Byl tak maličký a slabý a ta jeho noha... Nevěřil jsem, že přežije. Nejspíš jsem doufal, že se bude více hodit tobě než mně. Ale ty ses naštval."
„Taková troufalost si žádala následky, Ostrozraku," zvýšil flekatý hlas. „Slíbil jsem si, že tě v Ráji pobývat nenechám. Ale nyní to vypadá, že spolu vy dva vycházíte skvěle. Škoda, že vás dohromady svedla až společná smrt."
„Předtím jsem netušil, že by mohli ti nejmladší něco dokázat. Až Krátkozrak mi ukázal, že mohou, že to je v jejich silách. Zachránil mě před nimi - odtáhl mě domů, když jsem byl zraněný, a sám za to zaplatil životem." Povzdechl si. „Už si nemyslím, že jsou nejmladší k ničemu. Mají svou roli - to my pouze nedovolujeme, aby ji naplnili. Udělal jsem hroznou věc a lituji jí." Položil hlavu na zem a letmo pohlédl na syna. Klidně oddechoval pod květinami.
„Upřímně mne překvapilo tvé počínání," řekl serval a také své těžiště snížil.
„Kdy?"
„Když jsi chtěl Krátkozrakovi pomoct. Choval ses k němu jako k prvorozenému - tím jsi mi dokázal, že nejsi zase tak krutý, jak jsem si myslel, že jsi."
„A z toho soudíš?"
Flekatý se zase pousmál a prohlásil: „Z toho soudím, že si zasloužíš zde pobývat. Ovšem pod jednou podmínkou."
Rys se v duchu zaradoval, že to není nic horšího.
„Poslouchám."
„Budeš mne nějakou dobu doprovázet. Chci tě lépe poznat. Poté rozhodnu, co s tebou bude dál." Postavil se a rysa pobídl: „Nyní pojď. Máme práci." Pohodil hlavou za sebe, kde na mýtině mezi keři leželo a zmateně se rozhlíželo zrzavé kotě, nad nímž majestátně stál čistě bílý Světlostrážce. „O syna se neobávej," řekl, když viděl, jak se Ostrozrak za mladým rysem kradmo ohlíží, „také na něj přijde řada, až se probudí. Oblačník jej ohlídá."
Jakmile dal Oblačník znamení k souhlasu, rozešli se oba za nově příchozími.
Kotě vymňouklo, když jej bílý vzal do tlamy a šel servalovi s rysem naproti. Deset centimetrů od sebe se zastavili a Světlostrážce zrzka zase položil na zem. Flekatý se ho dotkl čumákem, tak jako to udělal s Oblačníkem.
„Zdravím, Srdcežáre," sklonil se ke kotěti a to jen dalo uši k hlavě. Zaprskat se neodvážilo. Kocour se představil: „Já jsem Kostispár. Mým úkolem je rozhodovat, jak moc si zasloužíš pobývat v Ráji Velké Kočky. Nepobyl jsi na zemi dlouho, tudíž není o čem rozhodovat - nic zlého spáchat jsi nestihl. Tví rodiče mi nadto dali oběť - to znamená, že tady budeš v bezpečí."
Srdcežár se podíval na Světlostrážce a ten pokýval hlavou: „Ano, maličký, není se čeho bát. Klidně si s ním promluv." Koťátko se tedy otočilo zpět na flekatého a zeptalo se: „Co se se mnou stalo?"
Kostispár se podivil: „Bělikard ti to neřekl?"
„Řekli jsme mu vše," bránil se bílý, „ale nejspíš požaduje přesnější vysvětlení."
„Samozřejmě," usmál se opět vlídně serval a odvětil: „Zemřel jsi pár týdnů po narození, Srdcežárku." Ostrozrak při zaslechnutí té zdrobněliny zpozorněl, ale nic nenamítal. „Již od začátku jsi měl horké tělo - to nemoc tě skolila. I proto jsi dostal své jméno."
„Aha..." vydechlo kotě. „Maminka s tatínkem byli smutní."
„A stále jsou. Ale neboj se - kdykoli je můžeš navštívit, když budou spát. Nějaké další otázky?"
„Co se mnou teď bude?"
„Odneseme tě Velké Kočce k nohám, ať po cestě spočineš," odpověděl tentokrát Bělikard. „Budeš moct spát, jak dlouho se ti zachce."
„Správně," přitakal Kostispár. „A až se vyspí, pošli k němu Puštíka, příteli. Rád si s ním popovídá. Můžete jít. Nechť na vás Velká Kočka dohlédne."
Světlostrážce se poklonil, popadl Srdcežára a pomaloučku ho odnášel pryč.
Ostrozrak jen stál a hleděl. Nic nechápal. Jak vůbec všechny ty okolnosti Kostispár zjistil? Jak je zjistil Bělikard? To dokáží na každého dohlížet v jejich poslední hodince?
„Divíš se tak jako všichni," odpověděl serval na nepoložené otázky. „Máme v tom systém, který je příliš složitý pro nedávno zemřelé."
„Dobře..."
„Chtěl bys nahlédnout do Předráje?" zeptal se s úsměvem jako sluníčko. „Můžeme se podívat, kdo zápasí mezi životem a smrtí. Směle do toho."
Sedli si vedle sebe a Kostispár zavřel oči. Když je otevřel, byl je nucen otevřít i Ostrozrak, jenže ráj nespatřil. Viděl zase pouze bílo. Trochu se mu z toho zamotala hlava, naštěstí měl vedle sebe flekatého jako oporu. Brzy pod sebou uviděl stejně zbarveného servala. Ztěžka se pohyboval kupředu - kulhal a kašlal a co chvíli se kousal do noh. Rysa to vyděsilo; především tedy fakt, že byl kocour Kostispárovi tak strašně podobný...
„Krvespár zvaný Nesmrtelný," představil ho serval hrdě a Ostrozrak konečně procitl - byli ze stejné rodiny.
Byli to otec a syn.
„Nakonec se rozhodl mne navštívit," zaradoval se Kostispár. „Můj jediný potomek."
Krvespára Nesmrtelného znaly kočky všude po světě. Byl to ukrutný kocour, hrdě bojující po boku svých blízkých proti těm největším hrozbám. Znám byl pro svou prudkou povahu a nebojácnost. Vyhrál spoustu bitev, zachránil a ukončil mnoho životů, především protože díky prokletí nedokázal tak snadno zemřít. Jim však uniknout nedokázal.
„Proč si tak ztěžuje cestu?" ptal se rys.
„Snad chce zavolat Svetlostrážce," hádal serval.
A skutečně – za malou chvíli slyšeli: „Mrakocoure! Mrakocoure, kde je ti konec?! Tvůj přítel tě potřebuje!"
Znělo to rozzlobeně a žalostně zároveň. Ostrozrak si v jeho pozici představil Rudozraka a měl najednou chuť odvrátit pohled. Jaké to bylo pro Kostispára?
„Mrakocour má rozum," utrousil flekatý, „přijde mu na pomoc. Přimluví se za něj."
„Určitě," připustil rys. „Je schopen to udělat. Znali se spolu jistě dlouho?"
„Celý život," vzdychl serval. „Jedině s ním nebylo srdce mého syna z ledu a kamene - jedině s ním se dostane do ráje."
Krvespár padl k zemi, jakmile se před ním zjevil šedý kocour. Vzhlédl vzhůru a zděšením vykřikl: „Počkat, ty ale nejsi Mrakocour!"
Šedivý zavrtěl hlavou a vycenil tesáky v děsivém úšklebku. Jeho rudé oči se mu rozžehly a rys si opět vzpomněl na Rudozraka.
Jakákoli kočka, která se narodila s červenýma očima, se automaticky mohla přidat ke kočičímu peklu – Podsvětí Velkého Kocoura. Nezáleželo na tom, do jaké rodiny se narodila a jestli měli její rodiče či jiní příbuzní také rudé oči, od poslání se prostě nedalo utéct – Velký Kocour si nevybíral jen tak někoho, byla to čest.
Ostrozrak přemýšlel, proč by se tady, v Předráji, objevil někdo zezdola. Co věděl, nic takového teoreticky nebylo možné, vlastně to bylo přísně zakázané.
„Cestou špatnou se vydal s," zahřměl posměšně hlas šediváka. „Nebo já ť neshledáv tě ám dobrý dost m na to, ráje jíti do."
Rys si povšiml, že i Kostispár v neznámém jazyce poněkud tápe a že i on musel pořádně napnout uši. Vypadal čím dál více rozzuřeně.
„Co to meleš, ty –"
Slušně, synku, vyslal tichou myšlenku. Ostrozrak jen doufal, že ji nezachytil onen nezvaný host.
Krvespár si odkašlal a zkusil to jinak: „Co že ráčí si te tvrdit toť?"
„Životů mnoho tebou by zmařeno lo, já proto js tu em," pravil rudooký, poněkud potěšen slušností nepřítele.
„Dobro všech pro děla js l em to!" ohradil se serval hystericky.
Postupuj dál, dávám na tebe pozor, poslal Kostispár další vzkaz. Jeho syn se zmateně rozhlédl kolem, ale bez rozmýšlení se postavil a vyšel naproti hrozbě.
„Odvážný nějak js, kocoure, i," rozesmál se šedivý.
„Což js zač i vlastně?!" zařval Krvespár z posledního. Úplně zapomněl, co mu otec před chvílí naznačil. „Tvé jaké j jméno e?"
„Js já em Žrmskjsj," řekl šedý, než zavyl jako pes a zakousl se Krvespárovi do krku. Ten vymňoukl a vytrhl se, ale byl tak vylekaný, že se nedokázal nadále hýbat. Pouze cítil, jak ho hříchy koušou do srsti a prodírají se stále hlouběji a hlouběji do těla. Ještě nikdy neskončil v takové agónii, když prohrál bitvu nebo když byl zraněn.
„Co?!" Kostispár vytřeštil oči. „No to snad – to přece –" Už se připravoval ke skoku dolů, naštěstí se ještě předtím na scéně zjevil trochu světlejší šedivý kocour a zastoupil Žrmskjsjovi cestu.
„Co hned tak zhurta, příteli?" zahromoval, jako by měl vše pod kontrolou. Přikrčil se a neklidně zavrtěl ocasem. „Dodržování pravidel ti nic neříká?"
„Nezachrání jej š už," neztrácel tmavý úsměv, „Kocourovi pat Velkému ří."
„Vybral si správnou cestu, nemá důvod patřit Velkému Kocourovi. Plným právem náleží Velké Kočce."
„První já mě ho l!"
„Na tom nezáleží, má jít do Ráje," trval na svém světlý. „Nyní nám dovol, abychom tě požádali o odchod - máme práci."
„To ne ť -"
„Rudooký, kterýž jsi samotný zhřešil proti pravidlům Podsvětí, tady nemáš co pohledávat – sám Velký Kocour již se hněvá, v kostech to cítíme! Nechtěj, ať se nám zde zjeví!"
Žrmskjsj zaprskal a vypařil se do éteru. Ostrozrak jen nevěřícně zíral. Nemohl uvěřit, co se to právě událo.
„Blázníš? Copak bychom starému příteli přidávali na starostech?" zasmál se bílý. „Zasloužíš si odpočinek po tom, co jsi prožil. Myslíme, že sebrat kuráž k pokusu obětovat se za vlastní mládě tě vyčerpalo dostatečně. Tvá oběť nám stačila."
„Více krve nechceš?"
Zavrtěl hlavou. „Známe se dlouho. Nikdy bychom dobrovolně nechtěli tvou krev, byť nám chutnala."
Rys se ze všech sil pokusil nezatvářit se znechuceně.
Rozhlédl se. Viděl stromy, keře, trávu, potůček, květiny a především hromadu kočkovitých šelem. Byly velké i malé, chlupaté i bezsrsté,... A v dáli někde za kopcem ležela Ona. Věděl to.
„Je to tu nádherné..."
„To říkají všichni."
Odmlčel se. Pohlédl na syna.
„Co s námi bude teď? Neměli bychom tu být tak brzy..."
„Nic se vám nestane," slíbil Oblačník a rys ho obdaroval tázavým pohledem. „Oba jste nám dokázali, že jste hodni pobytu v ráji. Kostispár vaše skutky vezme v potaz."
Ihned jakmile bylo vysloveno ono jméno, přikráčel na místo mrtvolně bílý hrbatý kostnatý kocour. Měl nepřirozeně dlouhé nohy, malou hlavu s oválnýma ušima blízko u sebe a po těle spoustu různě tvarovaných fleků. Jeho chůze se nekonečně táhla. Ostrozrak cítil, že se k němu blíží peklo samo.
Serval zastavil a dotkl se čumákem Oblačníkova čenichu. Pak se obrátil k rysům. Duhovky mu několikrát zablikaly a v zornicích se mu zjevily tančící plamínky. Hrb na zádech se mu zvětšil.
„Vida, vida," spustil zlomyslným hlasem, který se všem v uších odrážel jako ozvěna, „samotný Ostrozrak a jeho postihnuté kotě."
„Taky má jméno," ohradil se rys a vycenil zuby. „Jmenuje se Krátkozrak."
„Jistě, jistě," přitakal serval. „Jste jako protiklady. Bylo vám předurčeno spolu zhynout." Rys už chtěl vstát, ale flekatý mu to překazil: „Stát není třeba. Odpočívej, zatímco s tebou budu mluvit. Činy, které zde vykonáš, nebudou mít na mém rozsudku žádnou váhu, takže ponižování ani povyšování ti nepomůže."
„Potom tedy spusť," pobídl ho Ostrozrak, snaže se neznít protivně.
Flekatý zakotvil vedle rysa tak, aby byl výškově přibližně na stejné úrovni a aby jej zbytečně neprovokoval. Poté mluvil: „Byl jsi dobrým přítelem, partnerem, otcem i vůdcem. Smečka pod tvým vedením nestrádala a dokonce si udržela dobré vztahy s psími tlupami - dokázal sis spřátelit nepřátele, a zabránit tak konfliktu. Špatných rozhodnutí jsi učinil dost, ale nikdo není dokonalý. Je tu ovšem něco, co tíží mou mysl." Zamračil se.
„A toť?"
„Krátkozrak," odpověděl a Ostrozrak se zachvěl.
„Copak s ním?"
„Až do tvého soudného dne jsi jím pohrdal, tak jako většina koček pohrdá svými nejmladšími potomky. To mne ale netrápí - spíše to, o co ses pokusil před lety."
Starý rys se lekl a začal lovit v paměti. Jakmile našel, co hledal, strnul. Sklopil uši a zapíchl zornice do země.
„Co tě to napadlo, pro rány kočičí?" vyptával se serval, ale rys jen vrtěl hlavou a tiše opakoval, že neví. „Jak ses vůbec mohl opovážit položit na můj pomník něco živého? Svého vlastního syna?"
„Právě se narodil..." zpovídal se Ostrozrak, až se i Oblačník zděsil. „Byl tak maličký a slabý a ta jeho noha... Nevěřil jsem, že přežije. Nejspíš jsem doufal, že se bude více hodit tobě než mně. Ale ty ses naštval."
„Taková troufalost si žádala následky, Ostrozraku," zvýšil flekatý hlas. „Slíbil jsem si, že tě v Ráji pobývat nenechám. Ale nyní to vypadá, že spolu vy dva vycházíte skvěle. Škoda, že vás dohromady svedla až společná smrt."
„Předtím jsem netušil, že by mohli ti nejmladší něco dokázat. Až Krátkozrak mi ukázal, že mohou, že to je v jejich silách. Zachránil mě před nimi - odtáhl mě domů, když jsem byl zraněný, a sám za to zaplatil životem." Povzdechl si. „Už si nemyslím, že jsou nejmladší k ničemu. Mají svou roli - to my pouze nedovolujeme, aby ji naplnili. Udělal jsem hroznou věc a lituji jí." Položil hlavu na zem a letmo pohlédl na syna. Klidně oddechoval pod květinami.
„Upřímně mne překvapilo tvé počínání," řekl serval a také své těžiště snížil.
„Kdy?"
„Když jsi chtěl Krátkozrakovi pomoct. Choval ses k němu jako k prvorozenému - tím jsi mi dokázal, že nejsi zase tak krutý, jak jsem si myslel, že jsi."
„A z toho soudíš?"
Flekatý se zase pousmál a prohlásil: „Z toho soudím, že si zasloužíš zde pobývat. Ovšem pod jednou podmínkou."
Rys se v duchu zaradoval, že to není nic horšího.
„Poslouchám."
„Budeš mne nějakou dobu doprovázet. Chci tě lépe poznat. Poté rozhodnu, co s tebou bude dál." Postavil se a rysa pobídl: „Nyní pojď. Máme práci." Pohodil hlavou za sebe, kde na mýtině mezi keři leželo a zmateně se rozhlíželo zrzavé kotě, nad nímž majestátně stál čistě bílý Světlostrážce. „O syna se neobávej," řekl, když viděl, jak se Ostrozrak za mladým rysem kradmo ohlíží, „také na něj přijde řada, až se probudí. Oblačník jej ohlídá."
Jakmile dal Oblačník znamení k souhlasu, rozešli se oba za nově příchozími.
Kotě vymňouklo, když jej bílý vzal do tlamy a šel servalovi s rysem naproti. Deset centimetrů od sebe se zastavili a Světlostrážce zrzka zase položil na zem. Flekatý se ho dotkl čumákem, tak jako to udělal s Oblačníkem.
„Zdravím, Srdcežáre," sklonil se ke kotěti a to jen dalo uši k hlavě. Zaprskat se neodvážilo. Kocour se představil: „Já jsem Kostispár. Mým úkolem je rozhodovat, jak moc si zasloužíš pobývat v Ráji Velké Kočky. Nepobyl jsi na zemi dlouho, tudíž není o čem rozhodovat - nic zlého spáchat jsi nestihl. Tví rodiče mi nadto dali oběť - to znamená, že tady budeš v bezpečí."
Srdcežár se podíval na Světlostrážce a ten pokýval hlavou: „Ano, maličký, není se čeho bát. Klidně si s ním promluv." Koťátko se tedy otočilo zpět na flekatého a zeptalo se: „Co se se mnou stalo?"
Kostispár se podivil: „Bělikard ti to neřekl?"
„Řekli jsme mu vše," bránil se bílý, „ale nejspíš požaduje přesnější vysvětlení."
„Samozřejmě," usmál se opět vlídně serval a odvětil: „Zemřel jsi pár týdnů po narození, Srdcežárku." Ostrozrak při zaslechnutí té zdrobněliny zpozorněl, ale nic nenamítal. „Již od začátku jsi měl horké tělo - to nemoc tě skolila. I proto jsi dostal své jméno."
„Aha..." vydechlo kotě. „Maminka s tatínkem byli smutní."
„A stále jsou. Ale neboj se - kdykoli je můžeš navštívit, když budou spát. Nějaké další otázky?"
„Co se mnou teď bude?"
„Odneseme tě Velké Kočce k nohám, ať po cestě spočineš," odpověděl tentokrát Bělikard. „Budeš moct spát, jak dlouho se ti zachce."
„Správně," přitakal Kostispár. „A až se vyspí, pošli k němu Puštíka, příteli. Rád si s ním popovídá. Můžete jít. Nechť na vás Velká Kočka dohlédne."
Světlostrážce se poklonil, popadl Srdcežára a pomaloučku ho odnášel pryč.
Ostrozrak jen stál a hleděl. Nic nechápal. Jak vůbec všechny ty okolnosti Kostispár zjistil? Jak je zjistil Bělikard? To dokáží na každého dohlížet v jejich poslední hodince?
„Divíš se tak jako všichni," odpověděl serval na nepoložené otázky. „Máme v tom systém, který je příliš složitý pro nedávno zemřelé."
„Dobře..."
„Chtěl bys nahlédnout do Předráje?" zeptal se s úsměvem jako sluníčko. „Můžeme se podívat, kdo zápasí mezi životem a smrtí. Směle do toho."
Sedli si vedle sebe a Kostispár zavřel oči. Když je otevřel, byl je nucen otevřít i Ostrozrak, jenže ráj nespatřil. Viděl zase pouze bílo. Trochu se mu z toho zamotala hlava, naštěstí měl vedle sebe flekatého jako oporu. Brzy pod sebou uviděl stejně zbarveného servala. Ztěžka se pohyboval kupředu - kulhal a kašlal a co chvíli se kousal do noh. Rysa to vyděsilo; především tedy fakt, že byl kocour Kostispárovi tak strašně podobný...
„Krvespár zvaný Nesmrtelný," představil ho serval hrdě a Ostrozrak konečně procitl - byli ze stejné rodiny.
Byli to otec a syn.
„Nakonec se rozhodl mne navštívit," zaradoval se Kostispár. „Můj jediný potomek."
Krvespára Nesmrtelného znaly kočky všude po světě. Byl to ukrutný kocour, hrdě bojující po boku svých blízkých proti těm největším hrozbám. Znám byl pro svou prudkou povahu a nebojácnost. Vyhrál spoustu bitev, zachránil a ukončil mnoho životů, především protože díky prokletí nedokázal tak snadno zemřít. Jim však uniknout nedokázal.
„Proč si tak ztěžuje cestu?" ptal se rys.
„Snad chce zavolat Svetlostrážce," hádal serval.
A skutečně – za malou chvíli slyšeli: „Mrakocoure! Mrakocoure, kde je ti konec?! Tvůj přítel tě potřebuje!"
Znělo to rozzlobeně a žalostně zároveň. Ostrozrak si v jeho pozici představil Rudozraka a měl najednou chuť odvrátit pohled. Jaké to bylo pro Kostispára?
„Mrakocour má rozum," utrousil flekatý, „přijde mu na pomoc. Přimluví se za něj."
„Určitě," připustil rys. „Je schopen to udělat. Znali se spolu jistě dlouho?"
„Celý život," vzdychl serval. „Jedině s ním nebylo srdce mého syna z ledu a kamene - jedině s ním se dostane do ráje."
Krvespár padl k zemi, jakmile se před ním zjevil šedý kocour. Vzhlédl vzhůru a zděšením vykřikl: „Počkat, ty ale nejsi Mrakocour!"
Šedivý zavrtěl hlavou a vycenil tesáky v děsivém úšklebku. Jeho rudé oči se mu rozžehly a rys si opět vzpomněl na Rudozraka.
Jakákoli kočka, která se narodila s červenýma očima, se automaticky mohla přidat ke kočičímu peklu – Podsvětí Velkého Kocoura. Nezáleželo na tom, do jaké rodiny se narodila a jestli měli její rodiče či jiní příbuzní také rudé oči, od poslání se prostě nedalo utéct – Velký Kocour si nevybíral jen tak někoho, byla to čest.
Ostrozrak přemýšlel, proč by se tady, v Předráji, objevil někdo zezdola. Co věděl, nic takového teoreticky nebylo možné, vlastně to bylo přísně zakázané.
„Cestou špatnou se vydal s," zahřměl posměšně hlas šediváka. „Nebo já ť neshledáv tě ám dobrý dost m na to, ráje jíti do."
Rys si povšiml, že i Kostispár v neznámém jazyce poněkud tápe a že i on musel pořádně napnout uši. Vypadal čím dál více rozzuřeně.
„Co to meleš, ty –"
Slušně, synku, vyslal tichou myšlenku. Ostrozrak jen doufal, že ji nezachytil onen nezvaný host.
Krvespár si odkašlal a zkusil to jinak: „Co že ráčí si te tvrdit toť?"
„Životů mnoho tebou by zmařeno lo, já proto js tu em," pravil rudooký, poněkud potěšen slušností nepřítele.
„Dobro všech pro děla js l em to!" ohradil se serval hystericky.
Postupuj dál, dávám na tebe pozor, poslal Kostispár další vzkaz. Jeho syn se zmateně rozhlédl kolem, ale bez rozmýšlení se postavil a vyšel naproti hrozbě.
„Odvážný nějak js, kocoure, i," rozesmál se šedivý.
„Což js zač i vlastně?!" zařval Krvespár z posledního. Úplně zapomněl, co mu otec před chvílí naznačil. „Tvé jaké j jméno e?"
„Js já em Žrmskjsj," řekl šedý, než zavyl jako pes a zakousl se Krvespárovi do krku. Ten vymňoukl a vytrhl se, ale byl tak vylekaný, že se nedokázal nadále hýbat. Pouze cítil, jak ho hříchy koušou do srsti a prodírají se stále hlouběji a hlouběji do těla. Ještě nikdy neskončil v takové agónii, když prohrál bitvu nebo když byl zraněn.
„Co?!" Kostispár vytřeštil oči. „No to snad – to přece –" Už se připravoval ke skoku dolů, naštěstí se ještě předtím na scéně zjevil trochu světlejší šedivý kocour a zastoupil Žrmskjsjovi cestu.
„Co hned tak zhurta, příteli?" zahromoval, jako by měl vše pod kontrolou. Přikrčil se a neklidně zavrtěl ocasem. „Dodržování pravidel ti nic neříká?"
„Nezachrání jej š už," neztrácel tmavý úsměv, „Kocourovi pat Velkému ří."
„Vybral si správnou cestu, nemá důvod patřit Velkému Kocourovi. Plným právem náleží Velké Kočce."
„První já mě ho l!"
„Na tom nezáleží, má jít do Ráje," trval na svém světlý. „Nyní nám dovol, abychom tě požádali o odchod - máme práci."
„To ne ť -"
„Rudooký, kterýž jsi samotný zhřešil proti pravidlům Podsvětí, tady nemáš co pohledávat – sám Velký Kocour již se hněvá, v kostech to cítíme! Nechtěj, ať se nám zde zjeví!"
Žrmskjsj zaprskal a vypařil se do éteru. Ostrozrak jen nevěřícně zíral. Nemohl uvěřit, co se to právě událo.
„Mrakocoure..."
Světlostrážce se otočil na kamaráda a zatvářil se zahanbeně. „Tohle se nemělo stát... Zůstaň v klidu, nehýbej se." Přistoupil k němu, stoupl si na zadní (protože byl oproti němu droboučký), předníma se mu opřel o náprsenku a otřel se o ránu od služebníka pekla. Zranění se zacelilo a na jeho místě vyrostla docela malinkatá bílá maceška. Brzy nato ji následovaly další, dokud nezaplnily celý kousanec.
„Kletba se naplňuje," vydechl Krvespár.
„Ano?"
„Ano. Dlouho, dlouho budeš žíti, zvát tě budou Nesmrtelný; pak když zemřeš, vyraší ti na kožichu mdlé květiny."
„Neznačí to nic zlého, brzy nabudeš klidu," ujistil jej Mrakocour a slízl mu krev vytékající z jedné rozkousané nohy. „Jako by tu kletbu složila špatně rýmující Černota..." přemýšlel nahlas.
Krvespár kamaráda děkovně olízl po tváři, jakmile zvedl hlavu, a konstatoval: „To bude všechno, příteli. Můžeš jít."
Světlostrážce nechápal: „Co to povídáš? Blouzníš? Odneseme tě do ráje."
„Chtěl jsem tě jenom vidět," řekl serval. „Jestli mi budeš dělat společnost, budu jenom rád, ale jinak jdi. Dojdu po svých."
Po olíznuté noze se mu začal plazit svlačec. Mezi ním rašily květy jahodníku.
„Krvespáre, to nemůžeš myslet vážně! Celý život jsme se na tuhle chvíli připravovali a ty nás odmítneš? Bude nám ctí tě nést na hřbetě."
„To po tobě nemohu chtít," prohlásil Krvespár a rozešel se kupředu, kamarád za ním. „Je hloupost tě žádat, abys mne odnesl, když to není třeba. Hříchy mne tíží, ale chodit mohu."
„Něco se ti stane!"
„Nestane. Otec na mne dohlíží." Vzhlédl vzhůru, povzdechl si a zase se podíval dolů. „Vyslal tě on?"
„Ne, přišli jsme sami od sebe. Proč?"
„Jen tak. Myslel jsem, že když tady nechce chodit on, že tady poslal tebe."
„Smysl by to dávalo, ale nemáme žádného pána. Neposloucháme nikoho kromě těch, kteří nás přivolají."
„Jistě."
Menší většího dohnal a přemlouval ho dál: „Dej si říct, starý brachu! Vždyť vidíme, jak kulháš!"
„Pokousal jsem si nohy. Doufal jsem, že přijdeš dřív, když ti nabídnu více krve."
„Takto to nefunguje. Nech nás tě vyléčit."
„Jen do toho," souhlasil serval, lehl si na bok a natáhl nohy. Jediným Světlostrážcovým dotykem se rány proměnily v bledé kvítí, ztrácející se ve stejně zbarvené srsti.
„Co ty květiny znamenají?" zeptal se Krvespár konečně.
„Znamenají, že jsi byl nadobro zproštěn kletby," odpověděl Mrakocour. „Musíš je nosit, aby to každý poznal – hlavně tedy Kostispár. Dle toho určí tvé místo v ráji."
„Už abychom tam byli." Serval se postavil a vycházkovým krokem opět vyrazil k cíli. Druhý kocour se ihned přidal.
Šli ještě nějakou dobu. Jakmile ucítili, že stačí jeden krok ke konci, Krvespár zastavil a pohlédl na kamaráda.
„Bylo mi ctí být ti přítelem," řekl.
Světlostrážce se uklonil a přitakal: „Nám také. Nechť na tě dohlédne Velká Kočka."
Serval přikývl a vstoupili na louku.
Světlostrážce se otočil na kamaráda a zatvářil se zahanbeně. „Tohle se nemělo stát... Zůstaň v klidu, nehýbej se." Přistoupil k němu, stoupl si na zadní (protože byl oproti němu droboučký), předníma se mu opřel o náprsenku a otřel se o ránu od služebníka pekla. Zranění se zacelilo a na jeho místě vyrostla docela malinkatá bílá maceška. Brzy nato ji následovaly další, dokud nezaplnily celý kousanec.
„Kletba se naplňuje," vydechl Krvespár.
„Ano?"
„Ano. Dlouho, dlouho budeš žíti, zvát tě budou Nesmrtelný; pak když zemřeš, vyraší ti na kožichu mdlé květiny."
„Neznačí to nic zlého, brzy nabudeš klidu," ujistil jej Mrakocour a slízl mu krev vytékající z jedné rozkousané nohy. „Jako by tu kletbu složila špatně rýmující Černota..." přemýšlel nahlas.
Krvespár kamaráda děkovně olízl po tváři, jakmile zvedl hlavu, a konstatoval: „To bude všechno, příteli. Můžeš jít."
Světlostrážce nechápal: „Co to povídáš? Blouzníš? Odneseme tě do ráje."
„Chtěl jsem tě jenom vidět," řekl serval. „Jestli mi budeš dělat společnost, budu jenom rád, ale jinak jdi. Dojdu po svých."
Po olíznuté noze se mu začal plazit svlačec. Mezi ním rašily květy jahodníku.
„Krvespáre, to nemůžeš myslet vážně! Celý život jsme se na tuhle chvíli připravovali a ty nás odmítneš? Bude nám ctí tě nést na hřbetě."
„To po tobě nemohu chtít," prohlásil Krvespár a rozešel se kupředu, kamarád za ním. „Je hloupost tě žádat, abys mne odnesl, když to není třeba. Hříchy mne tíží, ale chodit mohu."
„Něco se ti stane!"
„Nestane. Otec na mne dohlíží." Vzhlédl vzhůru, povzdechl si a zase se podíval dolů. „Vyslal tě on?"
„Ne, přišli jsme sami od sebe. Proč?"
„Jen tak. Myslel jsem, že když tady nechce chodit on, že tady poslal tebe."
„Smysl by to dávalo, ale nemáme žádného pána. Neposloucháme nikoho kromě těch, kteří nás přivolají."
„Jistě."
Menší většího dohnal a přemlouval ho dál: „Dej si říct, starý brachu! Vždyť vidíme, jak kulháš!"
„Pokousal jsem si nohy. Doufal jsem, že přijdeš dřív, když ti nabídnu více krve."
„Takto to nefunguje. Nech nás tě vyléčit."
„Jen do toho," souhlasil serval, lehl si na bok a natáhl nohy. Jediným Světlostrážcovým dotykem se rány proměnily v bledé kvítí, ztrácející se ve stejně zbarvené srsti.
„Co ty květiny znamenají?" zeptal se Krvespár konečně.
„Znamenají, že jsi byl nadobro zproštěn kletby," odpověděl Mrakocour. „Musíš je nosit, aby to každý poznal – hlavně tedy Kostispár. Dle toho určí tvé místo v ráji."
„Už abychom tam byli." Serval se postavil a vycházkovým krokem opět vyrazil k cíli. Druhý kocour se ihned přidal.
Šli ještě nějakou dobu. Jakmile ucítili, že stačí jeden krok ke konci, Krvespár zastavil a pohlédl na kamaráda.
„Bylo mi ctí být ti přítelem," řekl.
Světlostrážce se uklonil a přitakal: „Nám také. Nechť na tě dohlédne Velká Kočka."
Serval přikývl a vstoupili na louku.
Žádné komentáře:
Okomentovat