Na Kočičí louce bylo ticho a temno. Mezi květinami pomalu stékala krev z ran kočičích bojovníků. Kolem nich byli shromáždění jejich blízcí, střežící je ve dne v noci. Z posledního vydechoval i vůdce smečky, statečný a neohrožený rys Ostrozrak. Ležel na boku, obklopen svou milou a dětmi. Na hřbetě se mu rozprostíraly větvící se zkrvavené útvary.
„Azuročko...!“
„Už to bude,“ pravila oslovená. Přejela pohledem po všech třech koťatech a smutně si povzdechla. Olízla Ostrozraka po hlavě, nabrala si namíchanou léčivou směs do tlapky a potřela mu jí nejhůře vypadající rány. Rys úlevně zasténal. „Krátkozraku, dones otci potravu,“ poprosila nejmladšího potomka.
Malý rys už se chystal odejít, ale nejstarší ze sourozenců ho zadržel: „Proč o to žádáš jeho? Já bych měl jít a něco otci ulovit.“
„Teď ne, Rudozraku. Ty běž,“ pobídla Krátkozraka a ten se ztratil v davu. „Stříbroočko, roznes ostatním mast,“ řekla dceři a ta i s mastí taky odběhla. Konečně se obrátila na červenookého rysa a vzala ho stranou, aby je Ostrozrak neslyšel. „Rudíku, nech své sourozence, aby se cítili užiteční. Všechny zásluhy sebereš ty.“
„Ale táta –“
„Ano, táta to tak chce, protože jsi nejstarší, ale táta teď není při smyslech.“
„Ale vždyť –“
„Mami! Už jsem to všem roznesla!“ zaječela Stříbroočka, která se zrovna přiřítila.
„Šikovná, šikovná,“ pochválila ji matka, podivujíc se její rychlosti. „Viděla jsi Krátíka?“
„Už něco nese, podívej!“
Za chvíli k nim dokulhal kocourek s hrabošem v tlamě, protlapkal se mezi nimi a položil kořist Ostrozrakovi k hubě. Ten ovšem nejevil žádné náznaky zájmu. Se zavřenýma očima pouze ztěžka oddechoval.
„Otče,“ oslovil ho synek bojácně, „d-d-donesl jsem vám něco k-k-k jídlu...“
„Rudozraku, to jsi ty?“ vychroptěl otec. Neobtěžoval se otevřít oči.
„Ne, j-já jsem K-k-k-krátkozrak.“
„Ten postižený?“
Kocourka se to dotklo, ale přitakal. Přece jenom to z pohledu ostatních byla pravda. „A-ano, to jsem já.“
„A kde je můj prvorozený?“
Krátkozrak se rychle ohlédl. „U-u matky a druhorozené. Budete to jíst?“
Otec si žrádlo očichal a natáhl k němu hlavu. Bohužel nedosáhl cíle, a tak ji zase rychle složil. „Jsem slabý, nedostanu tam...“
„Po-pomůžu vám.“
„Ne, Krátkozraku... Už mi není dovoleno jíst, můj konec se blíží...“
„T-to není p-p-pravda, otče. Nalámu vám to.“
S tím se do hraboše pustil. Prokousával se tuhým masem a přerážel kosti, jak se dalo. Utržené kousky ukládal Ostrozrakovi mezi zuby a občas ho uhodil tlapkou, aby jej probral. Bylo to zvláštní, něco si rozkousat a potom to nesníst.
„Máte dost, otče?“ zeptal se, když byl úlovek fuč. Ostrozrak přikývl a přestal kousat. „M-m-mám pro vás ještě něco udělat?“
„Když mi dáš napít, můžeš jít...“
„Vstanete?“
Velký překvapeně otevřel oči, ale se zatnutými zuby se postavil. Pohlédl na nejmladší mládě a to mu nabídlo oporu. Přitiskli se boky k sobě a vyšli k nejbližšímu jezírku.
„Co to dělá?“ ptala se matky Stříbroočka.
„Já nevím...“
„Ty jsi tak vyrostl...“ poznamenal Ostrozrak.
„Klllidně se opřete víc, otče, u-unesu vás.“
Krátkozrak ho upustil u zdroje vody. Zasekl mu zuby do srsti za krkem a dotáhl jej blíže, nehledě na bolest. Ujistil se, že pije, sedl si vedle a vyčkával.
„Dojdi pro matku a sourozence... Cítím, že déle nevydržím...“
„N-na-napijte se víc, otče, uleví ssse vám –“
„Ticho, běž...!“
Krátkozrak se tedy zvedl a odpajdal za zbytkem rodiny.
„Krátíku!“
„Tátovi není dobře, mami, musíme za ním,“ oznámil.
„Táta je silný, postihu, nepotřebuje ničí přítomnost, aby mu bylo lépe,“ sykl Rudozrak.
„Děti, přestaňte,“ napomenula je Azuročka. Zněla žalostněji a žalostněji. „Já... nevím, jestli si to uvědomujete, ale tatínek... on... se asi brzy odebere Velké Kočce k tlapám.“
Všichni tři včetně prvorozeného strnuli.
„Ne, ty lžeš!“ vyjekl Rudozrak.
„Bojím se, že ne,“ povzdechl si bratr. „Mluvil jsem s ním. Ani mě nepoznal, myslel si, že jsem ty... On už nemůže. Je moc zraněný.“
„Ale já nechci, aby tatínek někam šel!“ křikla sestra.
„Nic s tím neuděláme,“ vysvětlila matka. „Můžeme mu odchod pouze ulehčit.“
„Jak?“
„Nachystáme mu měkké místečko, kde bude moci spočinout, má milá. Pak usedneme po jeho boku a budeme bdít, dokud si pro něho Velká Kočka nepřijde.“
„Ale mami –“
„Teď ne, Rudíku, musíme jít. Pojďme.“
Překvapivě rychlým sprintem dusali davem až k umírajícímu. Zastavili a nohy se jim strachem roztřásly. Velký rys vypadal dočista jako bez života. Krátkozrak do něho opět strčil packou a sklonil se tak, aby jej slyšel, zatímco ostatní začali budovat lůžko z kvítí. „Dopil jste, otče?“
„Odtáhni mě, prosím...“ vychroptěl neslyšně raněný, „nebudu už nic pít...“ Asi třikrát se sípavě nadechl a vydechl. Poté dodal: „Měl bys jí to říct...“
„Říct komu co?“ šeptl menší. Vycítil, že jejich rozhovor nesmí být slyšen a rodinným příslušníkům to očividně vůbec nepřipadalo divné.
„Že odejdeš se mnou...“
V kotěti hrklo. Zkusmo zahýbalo s nemocnou končetinou, jen aby zjistilo, že se muka vteřinu od vteřiny zhoršují.
„Otče, to n-n-nemůžu –“
„Zbabělče...!“
Krátkozrak sklopil uši a odvrátil pohled.
„Poslouchej mě teď... Sedneš si vedle mě... a co nejvíce se opřeš...“ radil otec uklidněně, načež syn nastražil uši. „Zamýšlej se, nevnímej... Nenamáhej nohu... Uvědom si, že je konec...“
„Když já se bojím –“
„Není čeho... Za to, co jsi pro mě... udělal, si tě najdu a... pomůžu ti... Jen chci, abys mi to trochu ulehčil...“
„Jak?“
„Tím, že v sobě nalezneš klid... Čím více budeš klidný a... se vším smířený, tím... budeš příčetnější...“
„Ale –“
„Už to skončeme... Podívej, jak krásný hrob mi udělali...“
Uložili skomírajícího do lože z květů a ze všech stran ho obklopili – bratři z pravé strany, matka se sestrou z levé. Zbytek tlupy s rituálem také pomalu začínal. Zdálo se, že svítá a zešeřuje se zároveň. Schylovalo se ke konci.
„Má drahá, koťata... starejte se o sebe dobře...“
„Ostrozraku...“ vzlykla matka. „Vydrž ještě...“
„Chcete vyčistit srst, otče?“ nabídl Rudozrak.
Rys souhlasil. Zatímco si nechával umývat kožíšek, zeptal se: „Kdo to tu vezme za mě...?“
Ticho.
„Prvorozený...?“
„Nikdy nebudu tak dobrý jako vy.“
„Umíš vést, synu...“ Nad tím oslovením každé z koťat nadskočilo. „Navíc máš sestru... Dcero...?“
„Ano, otče?“
„Rychlejší a chytřejší stvoření jsem nikdy nepotkal... Pomáhej bratrovi, tak jako jsi pomáhala matce... Nejmenší...?“
„Poslouchám,“ polkl nejmladší.
„Jsi slabý, hodně slabý... Avšak dnes jsi mi dokázal, že nejsi na světě zbytečně... I tobě náleží podíl vlády...“
„Je nám ctí, otče,“ řekla koťata sborově, ačkoli Krátkozraka z toho zabolelo v břiše. Zahlédl, jak na něho otec vlídně kývá. Přitiskl se k němu a málem vymňoukl zděšením. Vyzařovala z něj známá aura milujícího rodiče, ovšem tak silná, že smetla všechny kocourkovy myšlenky ze stolu a nahradila je prázdnotou.
„Azuročko... dávej na ně pozor...“
„Až do konce,“ slíbila a vydala z hrdla zoufalé zamňoukání.
„PES! PES!“ zařval někdo z davu.
Kočky nastražily uši a dokonce i polomrtvý Ostrozrak pozvedl pohled, aby se podíval, o co jde, čímž na chvíli přerušil Krátkozrakovo chytání ztracených myšlenek. Z daleka přebíhal kopce velký černý vlk. Blížil se.
„Neježte kožichy...“ pokáral otec rodinu, potají naznačuje nejmladšímu synovi, ať se snaží víc. „Přichází v míru...“
„Smečko, zachovejte klid! Přichází v míru!“ zopakoval nahlas Rudozrak. Špičaté kočičí pohledy se mu zabodly do duše a on na sekundu znejistěl. Otec ho však odměnil děkovným pohledem, a tak se uvolnil a sebral odvahu.
Vlk přiběhl a zůstal stát před Ostrozrakem. Zakryl na chvíli slunce s měsícem spojující se v jeden útvar. Snížil se na rysovu úroveň a pravil: „Snad nejdu pozdě.“
„Nikoli, poseď s námi, starý brachu... Děti, neprskejte... to je jenom Ostrodráp...“
Černý se usadil napravo a řekl: „Slyšel jsem, co se s vámi stalo. Ani si neumíš představit, jak je mi líto, že jsme vám nestačili přijít na pomoc.“
„To nic... Měli jsme jim utéct...“
„Už dost, drahý,“ vzlykla Azuročka, „nemluvte o tom. Jenom se zbytečně vysiluješ.“
Otec rys zívl a vlk jen pokýval hlavou. Matka rysice smutně zabořila obličej do partnerova hřbetu. Stříbroočka se k ní přitulila a začala tiše mňoukat. Rudozrak zničeně mlčel a jen stěží zadržoval nářky. Krátkozrak zápasil sám se sebou a prohrával.
Znenadání se za obzorem něco mihlo – jakési světlo, vlna energie. Postupně se začínalo zhmotňovat do stále větší a větší podoby, až před zraky šelem nakonec stanula světlá silueta huňaté kočky. Rozhlédla se a pár vteřin se nehýbala.
„Ale ne...“ vydechla Azuročka.
„Velká Kočka přichází!“ zvolal kdosi.
„Cože...?“ zeptal se Ostrozrak a propustil synka ze sevření.
„Nic, drahý, nic,“ ujišťovala ho milá, „nemusíš se dívat. Koťata, ustupte.“
Mláďata se zvedla a zakotvila opodál. Mezitím Velká Kočka proplouvala k nim, ladně jako přízrak. Rysice se přitiskla Ostrozrakovi více ke hřbetu a složila hlavu k jeho uším. Šeptala slova předtím nevyslovená, zpívala ukolébavky v neznámé řeči a modlila se. Když pocítila, že je konec blízko, naposledy partnerovi olízla hlavu a pohlédla na Ostrodrápa. I ten kolegovi věnoval své prosby a zůstal ležet jako placka, dokud nebyla záře přímo u něho – to pak oba natáhli krky k nebi, aby Ji spatřili. Tyčila se nad nimi jako mrakodrap, Její velikosti nebylo konce. Zatočila se jim hlava – tak moc byla krásná. Čekali, že se natáhne pro Ostrozraka, ale místo toho je minula a zamířila k rysím dětem. Azuročce se zastavilo srdce. Velká kočka si do zubů vzala nejmladšího syna.
„Ne!“ vykřikla a vyskočila na nohy. „To není on! Máš špatného!“
Rysovi mezitím tělem prostoupil zvláštní pocit, začínající u krku a postupující do zbytku těla – teplo a chlad, bolest a úleva, dezorientace... Nedalo se popsat, jak se v tu chvíli cítil. Věděl jen, že teď už bude v ráji, že již nikdy nebude trpět.
Rudozrak se Stříbroočkou zůstali strnule stát.
Než si přízrak stačil úlovek ponechat, zaslechl konečně matčin hlas: „Proč mi bereš mého syna?! On není ten, který umírá!“
Velká se zarazila. Poté však ochotně uložila rysí tělíčko před Azuročku a připlácla ho packou, aby jí nemohlo utéct. Následně vytasila drápky a na Krátkozrakově nemocné zadní noze se rozzářilo větvené znamení, nepochybně totožné s ranami jeho otce. U tlapky se mu kůže větvila nejvíc a čím výše matčin pohled směřoval, tím větví ubývalo. Viděla však, že rostou, a to pomalu a bolestivě.
„Synáčku...“
„K-k-když jsem tátu našel,“ koktal, „dostalo m-m-mě to. Ale z-zvládl jsem to. Dostal jsem ho d-do-domů.“
„Proč jsi něco neřekl?!“
„Chtěl jsem, a-aby na mě byl táta p-p-pyšný.“
„Mohla jsem tě nechat odpočívat! Mohla jsem tě uložit po jeho boku jako statečného bojovníka! Mohla jsem tě na to připravit!“ řvala v hysterii. „Moje malé koťátko...“
„T-to nic, maminko. T-táta o tom ví, on... říkal, ž-ž-že si mě najde. Teď mám s-s-svůj klid. Nechej mě odejít.“
„Počkej, ještě zůstaň!“ Padla k zemi a zopakovala ukolébavku, modlitbu a slova předtím nevyřčená. Plakala a naříkala, ale rituál dokončila a udělila synovi poslední olíznutí. Ten vděčně kývl, zvrátil oči a nechal se Velkou Kočkou vyzvednout na Její hřbet. Připadal si jako v květinách na louce, jako v měkké přírodní peřince. Představil si vše, co za svůj život zažil a viděl. Zachvátila ho vlna euforie. Uvolnil svaly a usnul navždy.
Ostrodráp se zahryzl Ostrozrakovi do krku a k Velké Kočce ho odnesl. Při pokládání kamaráda dával pozor na to, aby mu ani chlup nezlomil, tak křehký se mu zdál.
„Drahý!“ zaječela Azuročka. „Co se to stalo?! Proč mi vzala syna?!“
„To nic, drahá... Byl statečný a zaplatil za to životem... Ale neboj se... Najdu ho a postarám se o něj...“ slíbil rys. „Bude v pořádku... Setkáme se ve snách, moje nejmilejší...“
Velká ho umístila vedle syna, kde se pohodlně uvelebil, v duchu pomyslel na zbytek strádající rodiny a vydechl naposledy.
Zjev obešel celou tlupu, posbíral zesnulé a odešel.
„Azuročko...!“
„Už to bude,“ pravila oslovená. Přejela pohledem po všech třech koťatech a smutně si povzdechla. Olízla Ostrozraka po hlavě, nabrala si namíchanou léčivou směs do tlapky a potřela mu jí nejhůře vypadající rány. Rys úlevně zasténal. „Krátkozraku, dones otci potravu,“ poprosila nejmladšího potomka.
Malý rys už se chystal odejít, ale nejstarší ze sourozenců ho zadržel: „Proč o to žádáš jeho? Já bych měl jít a něco otci ulovit.“
„Teď ne, Rudozraku. Ty běž,“ pobídla Krátkozraka a ten se ztratil v davu. „Stříbroočko, roznes ostatním mast,“ řekla dceři a ta i s mastí taky odběhla. Konečně se obrátila na červenookého rysa a vzala ho stranou, aby je Ostrozrak neslyšel. „Rudíku, nech své sourozence, aby se cítili užiteční. Všechny zásluhy sebereš ty.“
„Ale táta –“
„Ano, táta to tak chce, protože jsi nejstarší, ale táta teď není při smyslech.“
„Ale vždyť –“
„Mami! Už jsem to všem roznesla!“ zaječela Stříbroočka, která se zrovna přiřítila.
„Šikovná, šikovná,“ pochválila ji matka, podivujíc se její rychlosti. „Viděla jsi Krátíka?“
„Už něco nese, podívej!“
Za chvíli k nim dokulhal kocourek s hrabošem v tlamě, protlapkal se mezi nimi a položil kořist Ostrozrakovi k hubě. Ten ovšem nejevil žádné náznaky zájmu. Se zavřenýma očima pouze ztěžka oddechoval.
„Otče,“ oslovil ho synek bojácně, „d-d-donesl jsem vám něco k-k-k jídlu...“
„Rudozraku, to jsi ty?“ vychroptěl otec. Neobtěžoval se otevřít oči.
„Ne, j-já jsem K-k-k-krátkozrak.“
„Ten postižený?“
Kocourka se to dotklo, ale přitakal. Přece jenom to z pohledu ostatních byla pravda. „A-ano, to jsem já.“
„A kde je můj prvorozený?“
Krátkozrak se rychle ohlédl. „U-u matky a druhorozené. Budete to jíst?“
Otec si žrádlo očichal a natáhl k němu hlavu. Bohužel nedosáhl cíle, a tak ji zase rychle složil. „Jsem slabý, nedostanu tam...“
„Po-pomůžu vám.“
„Ne, Krátkozraku... Už mi není dovoleno jíst, můj konec se blíží...“
„T-to není p-p-pravda, otče. Nalámu vám to.“
S tím se do hraboše pustil. Prokousával se tuhým masem a přerážel kosti, jak se dalo. Utržené kousky ukládal Ostrozrakovi mezi zuby a občas ho uhodil tlapkou, aby jej probral. Bylo to zvláštní, něco si rozkousat a potom to nesníst.
„Máte dost, otče?“ zeptal se, když byl úlovek fuč. Ostrozrak přikývl a přestal kousat. „M-m-mám pro vás ještě něco udělat?“
„Když mi dáš napít, můžeš jít...“
„Vstanete?“
Velký překvapeně otevřel oči, ale se zatnutými zuby se postavil. Pohlédl na nejmladší mládě a to mu nabídlo oporu. Přitiskli se boky k sobě a vyšli k nejbližšímu jezírku.
„Co to dělá?“ ptala se matky Stříbroočka.
„Já nevím...“
„Ty jsi tak vyrostl...“ poznamenal Ostrozrak.
„Klllidně se opřete víc, otče, u-unesu vás.“
Krátkozrak ho upustil u zdroje vody. Zasekl mu zuby do srsti za krkem a dotáhl jej blíže, nehledě na bolest. Ujistil se, že pije, sedl si vedle a vyčkával.
„Dojdi pro matku a sourozence... Cítím, že déle nevydržím...“
„N-na-napijte se víc, otče, uleví ssse vám –“
„Ticho, běž...!“
Krátkozrak se tedy zvedl a odpajdal za zbytkem rodiny.
„Krátíku!“
„Tátovi není dobře, mami, musíme za ním,“ oznámil.
„Táta je silný, postihu, nepotřebuje ničí přítomnost, aby mu bylo lépe,“ sykl Rudozrak.
„Děti, přestaňte,“ napomenula je Azuročka. Zněla žalostněji a žalostněji. „Já... nevím, jestli si to uvědomujete, ale tatínek... on... se asi brzy odebere Velké Kočce k tlapám.“
Všichni tři včetně prvorozeného strnuli.
„Ne, ty lžeš!“ vyjekl Rudozrak.
„Bojím se, že ne,“ povzdechl si bratr. „Mluvil jsem s ním. Ani mě nepoznal, myslel si, že jsem ty... On už nemůže. Je moc zraněný.“
„Ale já nechci, aby tatínek někam šel!“ křikla sestra.
„Nic s tím neuděláme,“ vysvětlila matka. „Můžeme mu odchod pouze ulehčit.“
„Jak?“
„Nachystáme mu měkké místečko, kde bude moci spočinout, má milá. Pak usedneme po jeho boku a budeme bdít, dokud si pro něho Velká Kočka nepřijde.“
„Ale mami –“
„Teď ne, Rudíku, musíme jít. Pojďme.“
Překvapivě rychlým sprintem dusali davem až k umírajícímu. Zastavili a nohy se jim strachem roztřásly. Velký rys vypadal dočista jako bez života. Krátkozrak do něho opět strčil packou a sklonil se tak, aby jej slyšel, zatímco ostatní začali budovat lůžko z kvítí. „Dopil jste, otče?“
„Odtáhni mě, prosím...“ vychroptěl neslyšně raněný, „nebudu už nic pít...“ Asi třikrát se sípavě nadechl a vydechl. Poté dodal: „Měl bys jí to říct...“
„Říct komu co?“ šeptl menší. Vycítil, že jejich rozhovor nesmí být slyšen a rodinným příslušníkům to očividně vůbec nepřipadalo divné.
„Že odejdeš se mnou...“
V kotěti hrklo. Zkusmo zahýbalo s nemocnou končetinou, jen aby zjistilo, že se muka vteřinu od vteřiny zhoršují.
„Otče, to n-n-nemůžu –“
„Zbabělče...!“
Krátkozrak sklopil uši a odvrátil pohled.
„Poslouchej mě teď... Sedneš si vedle mě... a co nejvíce se opřeš...“ radil otec uklidněně, načež syn nastražil uši. „Zamýšlej se, nevnímej... Nenamáhej nohu... Uvědom si, že je konec...“
„Když já se bojím –“
„Není čeho... Za to, co jsi pro mě... udělal, si tě najdu a... pomůžu ti... Jen chci, abys mi to trochu ulehčil...“
„Jak?“
„Tím, že v sobě nalezneš klid... Čím více budeš klidný a... se vším smířený, tím... budeš příčetnější...“
„Ale –“
„Už to skončeme... Podívej, jak krásný hrob mi udělali...“
Uložili skomírajícího do lože z květů a ze všech stran ho obklopili – bratři z pravé strany, matka se sestrou z levé. Zbytek tlupy s rituálem také pomalu začínal. Zdálo se, že svítá a zešeřuje se zároveň. Schylovalo se ke konci.
„Má drahá, koťata... starejte se o sebe dobře...“
„Ostrozraku...“ vzlykla matka. „Vydrž ještě...“
„Chcete vyčistit srst, otče?“ nabídl Rudozrak.
Rys souhlasil. Zatímco si nechával umývat kožíšek, zeptal se: „Kdo to tu vezme za mě...?“
Ticho.
„Prvorozený...?“
„Nikdy nebudu tak dobrý jako vy.“
„Umíš vést, synu...“ Nad tím oslovením každé z koťat nadskočilo. „Navíc máš sestru... Dcero...?“
„Ano, otče?“
„Rychlejší a chytřejší stvoření jsem nikdy nepotkal... Pomáhej bratrovi, tak jako jsi pomáhala matce... Nejmenší...?“
„Poslouchám,“ polkl nejmladší.
„Jsi slabý, hodně slabý... Avšak dnes jsi mi dokázal, že nejsi na světě zbytečně... I tobě náleží podíl vlády...“
„Je nám ctí, otče,“ řekla koťata sborově, ačkoli Krátkozraka z toho zabolelo v břiše. Zahlédl, jak na něho otec vlídně kývá. Přitiskl se k němu a málem vymňoukl zděšením. Vyzařovala z něj známá aura milujícího rodiče, ovšem tak silná, že smetla všechny kocourkovy myšlenky ze stolu a nahradila je prázdnotou.
„Azuročko... dávej na ně pozor...“
„Až do konce,“ slíbila a vydala z hrdla zoufalé zamňoukání.
„PES! PES!“ zařval někdo z davu.
Kočky nastražily uši a dokonce i polomrtvý Ostrozrak pozvedl pohled, aby se podíval, o co jde, čímž na chvíli přerušil Krátkozrakovo chytání ztracených myšlenek. Z daleka přebíhal kopce velký černý vlk. Blížil se.
„Neježte kožichy...“ pokáral otec rodinu, potají naznačuje nejmladšímu synovi, ať se snaží víc. „Přichází v míru...“
„Smečko, zachovejte klid! Přichází v míru!“ zopakoval nahlas Rudozrak. Špičaté kočičí pohledy se mu zabodly do duše a on na sekundu znejistěl. Otec ho však odměnil děkovným pohledem, a tak se uvolnil a sebral odvahu.
Vlk přiběhl a zůstal stát před Ostrozrakem. Zakryl na chvíli slunce s měsícem spojující se v jeden útvar. Snížil se na rysovu úroveň a pravil: „Snad nejdu pozdě.“
„Nikoli, poseď s námi, starý brachu... Děti, neprskejte... to je jenom Ostrodráp...“
Černý se usadil napravo a řekl: „Slyšel jsem, co se s vámi stalo. Ani si neumíš představit, jak je mi líto, že jsme vám nestačili přijít na pomoc.“
„To nic... Měli jsme jim utéct...“
„Už dost, drahý,“ vzlykla Azuročka, „nemluvte o tom. Jenom se zbytečně vysiluješ.“
Otec rys zívl a vlk jen pokýval hlavou. Matka rysice smutně zabořila obličej do partnerova hřbetu. Stříbroočka se k ní přitulila a začala tiše mňoukat. Rudozrak zničeně mlčel a jen stěží zadržoval nářky. Krátkozrak zápasil sám se sebou a prohrával.
Znenadání se za obzorem něco mihlo – jakési světlo, vlna energie. Postupně se začínalo zhmotňovat do stále větší a větší podoby, až před zraky šelem nakonec stanula světlá silueta huňaté kočky. Rozhlédla se a pár vteřin se nehýbala.
„Ale ne...“ vydechla Azuročka.
„Velká Kočka přichází!“ zvolal kdosi.
„Cože...?“ zeptal se Ostrozrak a propustil synka ze sevření.
„Nic, drahý, nic,“ ujišťovala ho milá, „nemusíš se dívat. Koťata, ustupte.“
Mláďata se zvedla a zakotvila opodál. Mezitím Velká Kočka proplouvala k nim, ladně jako přízrak. Rysice se přitiskla Ostrozrakovi více ke hřbetu a složila hlavu k jeho uším. Šeptala slova předtím nevyslovená, zpívala ukolébavky v neznámé řeči a modlila se. Když pocítila, že je konec blízko, naposledy partnerovi olízla hlavu a pohlédla na Ostrodrápa. I ten kolegovi věnoval své prosby a zůstal ležet jako placka, dokud nebyla záře přímo u něho – to pak oba natáhli krky k nebi, aby Ji spatřili. Tyčila se nad nimi jako mrakodrap, Její velikosti nebylo konce. Zatočila se jim hlava – tak moc byla krásná. Čekali, že se natáhne pro Ostrozraka, ale místo toho je minula a zamířila k rysím dětem. Azuročce se zastavilo srdce. Velká kočka si do zubů vzala nejmladšího syna.
„Ne!“ vykřikla a vyskočila na nohy. „To není on! Máš špatného!“
Rysovi mezitím tělem prostoupil zvláštní pocit, začínající u krku a postupující do zbytku těla – teplo a chlad, bolest a úleva, dezorientace... Nedalo se popsat, jak se v tu chvíli cítil. Věděl jen, že teď už bude v ráji, že již nikdy nebude trpět.
Rudozrak se Stříbroočkou zůstali strnule stát.
Než si přízrak stačil úlovek ponechat, zaslechl konečně matčin hlas: „Proč mi bereš mého syna?! On není ten, který umírá!“
Velká se zarazila. Poté však ochotně uložila rysí tělíčko před Azuročku a připlácla ho packou, aby jí nemohlo utéct. Následně vytasila drápky a na Krátkozrakově nemocné zadní noze se rozzářilo větvené znamení, nepochybně totožné s ranami jeho otce. U tlapky se mu kůže větvila nejvíc a čím výše matčin pohled směřoval, tím větví ubývalo. Viděla však, že rostou, a to pomalu a bolestivě.
„Synáčku...“
„K-k-když jsem tátu našel,“ koktal, „dostalo m-m-mě to. Ale z-zvládl jsem to. Dostal jsem ho d-do-domů.“
„Proč jsi něco neřekl?!“
„Chtěl jsem, a-aby na mě byl táta p-p-pyšný.“
„Mohla jsem tě nechat odpočívat! Mohla jsem tě uložit po jeho boku jako statečného bojovníka! Mohla jsem tě na to připravit!“ řvala v hysterii. „Moje malé koťátko...“
„T-to nic, maminko. T-táta o tom ví, on... říkal, ž-ž-že si mě najde. Teď mám s-s-svůj klid. Nechej mě odejít.“
„Počkej, ještě zůstaň!“ Padla k zemi a zopakovala ukolébavku, modlitbu a slova předtím nevyřčená. Plakala a naříkala, ale rituál dokončila a udělila synovi poslední olíznutí. Ten vděčně kývl, zvrátil oči a nechal se Velkou Kočkou vyzvednout na Její hřbet. Připadal si jako v květinách na louce, jako v měkké přírodní peřince. Představil si vše, co za svůj život zažil a viděl. Zachvátila ho vlna euforie. Uvolnil svaly a usnul navždy.
Ostrodráp se zahryzl Ostrozrakovi do krku a k Velké Kočce ho odnesl. Při pokládání kamaráda dával pozor na to, aby mu ani chlup nezlomil, tak křehký se mu zdál.
„Drahý!“ zaječela Azuročka. „Co se to stalo?! Proč mi vzala syna?!“
„To nic, drahá... Byl statečný a zaplatil za to životem... Ale neboj se... Najdu ho a postarám se o něj...“ slíbil rys. „Bude v pořádku... Setkáme se ve snách, moje nejmilejší...“
Velká ho umístila vedle syna, kde se pohodlně uvelebil, v duchu pomyslel na zbytek strádající rodiny a vydechl naposledy.
Zjev obešel celou tlupu, posbíral zesnulé a odešel.
Azuročka ležela u Ostrozrakova „hrobu“ a tiše truchlila. Měsíc se sluncem se spojil dohromady a vytvořil podivně zbarvený kruh způsobující tmu. Celá smečka spala, jen ona dál bděla nad neexistujícím tělem. Představovala si, že tam leží a spí s ostatními, ale to ji pouze více rozesmutnilo. Více jí však rvalo srdce, že její nejmladší potomek není schovaný v noře se sourozenci. Je pryč. Oba jsou pryč.
Jak jí to jen Velká Kočka mohla udělat?
Do ticha vpadly dceřiny kroky. Obkroužily rysici a ustaly vedle ní.
„Měla by ses vyspat, mami.“
„Řekni mi proč, koťátko,“ vzlykla matka, „proč jsem je musela ztratit oba najednou?“
„Za to ty nemůžeš...“
„Proč jsem poznala, že umírá jeden, ale nepoznala jsem, že umírá druhý?“
„Já nevím. Ale Krátkozrak měl to s tou nohou odjakživa, vždycky na ni kulhal...“
„To není ono, drahoušku. Já... zajímala jsem se jenom o Ostrozraka, až jsem si vůbec ničeho nevšimla.“
„Mohl ti to říct.“
„Ostrozrak nic říkat nemusel. Poznala jsem to...“
„Protože ho bratr dotáhl po zemi! Navíc mu zranění šla vidět, měl je po celém těle! Ale teď už je to jedno. Jsou mrtví.“
„Vždyť já jsem tu nohu Krátíkovi ani nenamazala, Stříbroočko, on musel trpět až do konce!“
„Vybral si to sám, mami! Měl ti to říct, když viděl, že o ničem nevíš! Je to jeho chyba!“
„Neobviňuj ho z toho! Myslíš, že by se ozval?! Musel se bát, chápeš to?!“
„Maminko...“ utišila se dcera zničehonic. „Pojďte k nám do nory, zahřejeme vaše zlomené srdce.“
Azuročka zvedla zdrcený pohled. „Proč mi vykáš –“
„Pojďte, prosím. Je tam tepleji než tady.“
„Chci tady zůstat, drahá, myslet na ně a vzpomínat. Nemůžu jen tak odejít.“
„Dobře, tak já... zajdu pro Rudozraka a Ostrodrápa. Budeme tu všichni spolu.“
A tak si celou noc povídali, dokud neusnuli.
Žádné komentáře:
Okomentovat