Krátkozrak prudce rozevřel víčka, avšak ihned je zase zaklapl, protože mu málem sítnici protrhlo světlo zvenčí.
Zaskučel. Celé tělo ho bolelo, nemocná noha obzvlášť. Bolest v ní pulzovala v pravidelných intervalech.
Zdálo se mu, že mu u zad cosi sedí. Zkusil se protáhnout, ale hned to vzdal, protože mu tělo propíchly tisíce neexistujících vidliček. Odevzdaně povolil.
Takové to je, být mrtvý? Žít po zbytek věčnosti v agónii a depresi? Představoval si ráj, kde bude moci odpočívat Velké Kočce u nohou a poslouchat příběhy a moudra starších, které mu už bohužel k ničemu nebudou.
Znenadání pocítil známou auru a pak i drsný jazyk na svém kožichu. Pohyboval se od jednoho místa k druhému a Krátkozrak se tomu ani trochu nepodivil. Bylo to, jako by u něj seděla maminka a dopřávala mu ranní koupel. Situace se nyní lišila pouze tím, že ona tady být nemohla a rytmus přejíždění se mu nezdál ani krapet stejný. Tenhle byl hrubý a pomalý, zatímco maminka ho udržovala přesně obráceně.
„Haló...?“ prodral se rysův chraptivý hlas na povrch. Přeskakoval a ztrácel se v prostoru.
„To jsem jenom já, synku,“ pravil zdroj aury vlídně. Zněl zase jako obvykle, ne-li lépe. „Říkal jsem, že si tě najdu.“
„Otče,“ zasmál se syn, „vy jste tady.“
„Přesně tak. A to jenom proto, že jsi v sobě nedokázal najít kousek klidu.“
Kotě se odmlčelo. Pocit viny, který ho zaplavil, se nedal srovnat s tím, který prožívalo zaživa. Vážně už bude navěky pouze trpět?
Umývání ustalo a s ním i naděje na otcovu dobrou náladu.
„Každý zesnulý skončí nejdříve tady,“ vyprávěl starší. „Probudí se tu, a jestli může, dostane se do ráje po svých. Ovšem těm, kteří ve své duši nedosáhli pokoje, to dovoleno není. Nemohou se hýbat, jsou v bolestech a svírá je strach jako trest za všechno, co ve světě živých provedli.“
„Ale... to není možné. Já jsem přece nic špatného neudělal!“
„Neřekl jsi vlastní matce, že pojdeš.“
„Doufal jsem, že to ještě vydržím! Nechtěl jsem, aby nás ztratila oba naráz...“
„A možná bys to i vydržel, ale Velká Kočka rozhodla. Na chvíli tě zbavila utrpení.“
„A způsobila ho jiným. Velká Kočka není spravedlivá.“
„Je i není, Krátkozraku. Na to bys přišel, kdybys dosáhl dospělosti a nabyl vědění našich předků, které jsem tobě i sourozencům měl předat.“
„Ale nepředal jste. Jste mrtvý, stejně jako já.“
„To, že ti nemůžu ublížit, neznamená, že máš dovoleno být drzý. Chci, abys šel se mnou.“
„Proč neodejdete sám? Proč se zdržujete s hříšníkem, jako jsem já?“
„Protože jsem ti to slíbil. Prokázal jsi mi službu, tak teď jednu prokážu i já tobě, pokud budeš spolupracovat. Kdybys byl malé kotě, odnesl bych tě, ale ty jsi pomalu větší než já...“
„Vážně jsem ještě kotě, otče?“
Ostrozrak se mlčky zvedl a syna obešel, aby mu stanul tváří v tvář. Podíval se mu do očí a povzdechl si: „Ještě jsi kotě a navěky jím zůstaneš. Nespáchal jsi žádný hřích.“
„Ale vždyť jste právě říkal –“
„Ve skutečnosti si myslím, že ses jen nedokázal dostatečně zklidnit. Jsi mladý a nezkušený a já ti nic pořádně nevysvětlil. Velká Kočka to věděla, a proto mi dala možnost si vzpomenout na svůj slib. Teď vstaň a následuj mě.“
Krátkozrak natáhl jednu nohu, pak druhou a třetí, ale se čtvrtou to už moc nešlo. Mňoukl, a to otce naštvalo.
„Říkal jsem ti, ať tu nohu nenamáháš a přemýšlíš,“ pokáral ho. „Copak ses za život nic nenaučil?“
„Proč jste na mě tak zlý? Vůbec tady být nemusíte,“ bránilo se kotě. Zkusilo se postavit znovu a tentokrát se mu to téměř povedlo. Ostrozrak hrdě pokýval hlavou, aby mu dodal kuráže.
Napotřetí se zadařilo a Krátkozrak stál před otcem na třech nohách, tak jako tomu bývalo vždycky. Pohlédl mu letmo do tváře, ale očekávané pochvaly se tentokrát nedočkal. Proč by taky měl, že? Nejmladší si ocenění nezaslouží.
„Máš pravdu, být tady nemusím,“ přitakal starší. Otočil se a rozešel se kupředu, synek kulhavě za ním. „I hříšník si časem vše protrpí a bolest začne odeznívat. Teprve poté může odejít.“
„To znamená, že jste mě tu mohl nechat a já bych se někdy zotavil sám?“
„Přesně tak. Ale přece nenechám vlastního syna napospas osudu.“ Zastavil a vyčkal, až ho Krátkozrak dožene. „Tvá matka doufá, že zůstaneme spolu.“
„To vám řekla?“
„Ne přímo. Slyšel jsem ji se modlit. Splníme její přání?“
„Bude mi ctí, jestliže vás moje přítomnost netíží.“
Ostrozrak přikývl a pokračovali. Procházeli bílým prostorem přímo za nosem, cíl pro kotě neznámý.
„Jak dlouho půjdeme?“
„Tak dlouho, jak nám to Velká Kočka umožní.“
„To nechápu.“
„Cesta do rajské zahrady bývá různá. Když zemřeš jako právě narozené mládě, je krátká a většinou ti ještě pomůže někdo ze Strážců světla. Když pojdeš ve stáří, je to to samé. Čím více se přibližuješ ke středu, tím déle poputuješ.“
„Kde jsme my?“
„Ty se blížíš ke kotěti a já budu někde uprostřed. Tím, že jdeme spolu, se tobě trasa prodlužuje a mně zase zkracuje. Takhle budeme moci vejít společně ve stejný čas.“
„Jak tohle vůbec všechno víte?“
„Naučil mne to můj otec, jeho to naučil jeho otec a toho ten jeho.“
„To ale nevysvětluje, že mi to vykládáte takhle dopodrobna. Někdo něco takového zažil a vrátil se mezi živé, nebo co?“
Krátkozrak klopýtl a porazil Ostrozraka k zemi. Zase se rychle zvedl a uskočil, když starší zavrčel.
„Omlouvám se, otče...“
„To nic,“ prohlásil lhostejně, „měl by sis na chvíli odpočinout. Nemůžeme očekávat, že se nám to povede tak snadno, když porušujeme pravidla.“
Kotě se natáhlo před něj a nechalo se jím zahřívat. Bylo rádo, že na chvíli vydechne, přesto by raději mířilo k cíli.
„Na světě existují jedinci lidského druhu, kteří se svými kočičími společníky podnikají cestu do kočičího nebe, ke kterému teď míříme, aby se setkali s Velkou Kočkou,“ řekl Ostrozrak. „Od nich to víme. Jdou stejnou trasou jako my.“
„A jak se dostanou zpátky?“
„Úplně stejně. Ale nemají to tak jednoduché. Ono projít tudy jednou dá práci, natož si to zopakovat. Naštěstí nic takového nemusí absolvovat, až dojde i na ně, Strážci světla je tam sami donesou.“
„Kdo jsou to ti Strážci světla?“
„Slyšel jsi někdy o Černotách?“
„Moc ne. Ale prý chrání lidi...“
„Ano, doprovázejí je na jejich cestě sem, aby se jim nic nestalo. A Strážci světla dělají to samé, jen se spíše zaměřují na kočkovité šelmy a mezi světem živých a mrtvých si mohou procházet, jak se jim zachce. Jsou to služebníci Velké Kočky.“
„Ale to my jsme s Černotami taky.“
„Světlostrážci jsou ti nejhlavnější, na to pamatuj.“
„Jak vypadají?“
„Většinou jsou čistě bílí. Ale jsou samozřejmě i výjimky.“
„A Černoty jsou tím pádem černé?“
„Vesměs ano. Avšak jak jsem říkal – jsou i výjimky.“
„Aha... Mají nějakou kouzelnou moc?“
„To bys musel vidět, abys na to přišel. Někdo tvrdí že ano, jiní že ne.“
„Co si myslíte vy?“
„Já si momentálně myslím, že můžeme pokračovat, nějak moc jsi nám ožil.“
Krátkozrak poslušně vstal a Ostrozrak hned po něm. Vyšli kupředu, opírajíce se tomu druhému o bok.
„Otče...“
„Ano?“
„Co se s námi přesně stane, až... tam dojdeme?“ Kotěti v krku nepříjemně zapískalo.
„Vůbec se mi nelíbí, jak zníš, synu. Možná to nebyl dobrý nápad,“ zvažoval Ostrozrak.
„Nic mi... není,“ tvrdil Krátkozrak. „To jenom ta noha... Bolela i předtím, pamatujete?“
No a pak se zřítil k zemi.
„Krátkozraku!“ zvolal starší. „Hrát si na hrdinu ti nepomůže, slyšíš?“
Jenže mladší nereagoval. Hlava se mu točila, zalilo ho horko, tělo bolelo čím dál víc. Přesto bažil po odpovědích.
„Odpovíte mi...?“
„Později, teď zkus usnout, něco vyzkouším.“
„Usnout?“
Neposlechl. Nechal oči otevřené, a proto viděl, jak se Ostrozrak zakousl sám sobě do nohy. Přísahal by, že to bylo to samé místo, které ho v agónii svíralo nejvíc. Chtěl se podívat jinam, ale jeho pozornost udržela krev, jež z kousance započala vytékat.
„Otče, co to děláte?!“ křikl.
„Říkal jsem ti, ať spíš!“ rozzlobil se otec. „Nemůžeš mě pro jednou poslechnout?!“
„Vždyť si ubližujete! A tak rychle bych stejně neusnul...“
Starší si lehl před mladšího a nechal ho si položit hlavu na zem, než ho vlídně olízl. „Teď už to zkus. Nemělo by to trvat dlouho.“
„Proč jste se kousl?“
„Otázky potom, synu. Nemusíš se bát – nebolí mě to, nemůžu cítit bolest.“
Krátkozrak tedy usnul, ani nevěděl jak. Probudil ho až tlumený dialog.
„Nás nikdo nezavolal už léta. Čeho si žádáš, starý brachu?“
„Chci, aby se můj syn dostal do ráje co nejdřív. Bohužel byl odsouzen k strádání. Cítím, že si to nezaslouží – je to ještě kotě...“
„Rozumíme. Co tedy přesně chceš?“
„Převezmu jeho muka na svá bedra, pokud mi slíbíš, že ho bezpečně dovedeš k Velké Kočce.“
„Vidíme, že to myslíš vážně. Možná skutečně nemáš srdce z kamene.“
Krátkozrak zaskučel a vymňoukl, až se přítomní polekali.
„Nechť promluví vůdce – tvůj – syn!“ zvolal čistě bílý kocour, jejž mladší rys spatřil, jakmile otevřel kukadla. Byl vysoký a štíhlý a co chvíli mrskal fousky.
„Krátkozraku, tohle je Oblačník, Světlostrážce,“ představil ho starší a dodal: „Pomůže ti.“
„To přece nejde... Já nechci, abyste –“
„To mě nezajímá – přijmeš a odejdeš – žádné odmlouvání!“
„Vyčkej, Ostrozraku,“ zadržel ho bílý a kývl na mladého rysa, „rádi bychom si vyslechli, co má syn vůdce na srdci.“
„Nedovolím, aby otec trpěl!“ plácl Krátkozrak okamžitě. „Vypadáte, že se znáte... Přece byste mu to neudělal!“
„Pravda – neradi ubližujeme přátelům a známým. Ale musíme plnit své povinnosti. Jestli si žádá, čeho si žádá, nemáme na vybranou.“
„Je to buď jeden, nebo druhý,“ řekl otec.
„Zvažte své možnosti, Strážce světla Oblačníku,“ požadoval syn, jako by otce neslyšel. „Vyhněte se otcovým požadavkům, musí to jít i jinak. Chápete jistě, o co mi jde.“
Oblačník se zamyslel. Jakteživ se s podobnou situací nesetkal, tudíž mu to trvalo trochu déle.
„Zvážili jsme ještě jinou možnost,“ pravil nakonec. „Dovedeme vás do ráje oba najednou.“
„Kvůli tomu jsem si tě nezavolal, to po tobě nemůžu chtít,“ bránil Ostrozrak. Ucítil, jak synova hlava spadla na zem, a znervózněl. „Je to moc velký požadavek, nikdy... nikdy bych ti nic takového nenavrhl.“
„Jedině takto vyhovíme oběma stranám.“
„Oblačníku –“
„Nemá smysl zde nechávat ani jednoho z vás samotného. Našli jste si k sobě cestu, byť jste se zaživa tolik nestýkali. Vaše trápení je u konce.“
„Cože?“
„Z jiného důvodu by vás Velká Kočka zkoušet nechtěla. Nyní dost řečí – vstaň a ulož nám syna na hřbet. Doneseme ho tam, kde si zaslouží nalézt klidu.“
Ostrozrak zmateně dostrkal Krátkozraka Oblačníkovi na záda a počal ho následovat. Šli dlouho, než zaslechl synův hlas.
„Otče...?“
„Už bude dobře, Krátkozraku, za chvíli tam budeme. Nenamáhej se.“
„Jak jste vlastně poznal... že umírám...?“
Mlčel, nechtěl mu odpovídat. Bylo to jasné jako slunce na nebi.
„Víš, synku,“ odvětil přece, „neříkají mi Ostrozrak pro nic za nic.“
Zaskučel. Celé tělo ho bolelo, nemocná noha obzvlášť. Bolest v ní pulzovala v pravidelných intervalech.
Zdálo se mu, že mu u zad cosi sedí. Zkusil se protáhnout, ale hned to vzdal, protože mu tělo propíchly tisíce neexistujících vidliček. Odevzdaně povolil.
Takové to je, být mrtvý? Žít po zbytek věčnosti v agónii a depresi? Představoval si ráj, kde bude moci odpočívat Velké Kočce u nohou a poslouchat příběhy a moudra starších, které mu už bohužel k ničemu nebudou.
Znenadání pocítil známou auru a pak i drsný jazyk na svém kožichu. Pohyboval se od jednoho místa k druhému a Krátkozrak se tomu ani trochu nepodivil. Bylo to, jako by u něj seděla maminka a dopřávala mu ranní koupel. Situace se nyní lišila pouze tím, že ona tady být nemohla a rytmus přejíždění se mu nezdál ani krapet stejný. Tenhle byl hrubý a pomalý, zatímco maminka ho udržovala přesně obráceně.
„Haló...?“ prodral se rysův chraptivý hlas na povrch. Přeskakoval a ztrácel se v prostoru.
„To jsem jenom já, synku,“ pravil zdroj aury vlídně. Zněl zase jako obvykle, ne-li lépe. „Říkal jsem, že si tě najdu.“
„Otče,“ zasmál se syn, „vy jste tady.“
„Přesně tak. A to jenom proto, že jsi v sobě nedokázal najít kousek klidu.“
Kotě se odmlčelo. Pocit viny, který ho zaplavil, se nedal srovnat s tím, který prožívalo zaživa. Vážně už bude navěky pouze trpět?
Umývání ustalo a s ním i naděje na otcovu dobrou náladu.
„Každý zesnulý skončí nejdříve tady,“ vyprávěl starší. „Probudí se tu, a jestli může, dostane se do ráje po svých. Ovšem těm, kteří ve své duši nedosáhli pokoje, to dovoleno není. Nemohou se hýbat, jsou v bolestech a svírá je strach jako trest za všechno, co ve světě živých provedli.“
„Ale... to není možné. Já jsem přece nic špatného neudělal!“
„Neřekl jsi vlastní matce, že pojdeš.“
„Doufal jsem, že to ještě vydržím! Nechtěl jsem, aby nás ztratila oba naráz...“
„A možná bys to i vydržel, ale Velká Kočka rozhodla. Na chvíli tě zbavila utrpení.“
„A způsobila ho jiným. Velká Kočka není spravedlivá.“
„Je i není, Krátkozraku. Na to bys přišel, kdybys dosáhl dospělosti a nabyl vědění našich předků, které jsem tobě i sourozencům měl předat.“
„Ale nepředal jste. Jste mrtvý, stejně jako já.“
„To, že ti nemůžu ublížit, neznamená, že máš dovoleno být drzý. Chci, abys šel se mnou.“
„Proč neodejdete sám? Proč se zdržujete s hříšníkem, jako jsem já?“
„Protože jsem ti to slíbil. Prokázal jsi mi službu, tak teď jednu prokážu i já tobě, pokud budeš spolupracovat. Kdybys byl malé kotě, odnesl bych tě, ale ty jsi pomalu větší než já...“
„Vážně jsem ještě kotě, otče?“
Ostrozrak se mlčky zvedl a syna obešel, aby mu stanul tváří v tvář. Podíval se mu do očí a povzdechl si: „Ještě jsi kotě a navěky jím zůstaneš. Nespáchal jsi žádný hřích.“
„Ale vždyť jste právě říkal –“
„Ve skutečnosti si myslím, že ses jen nedokázal dostatečně zklidnit. Jsi mladý a nezkušený a já ti nic pořádně nevysvětlil. Velká Kočka to věděla, a proto mi dala možnost si vzpomenout na svůj slib. Teď vstaň a následuj mě.“
Krátkozrak natáhl jednu nohu, pak druhou a třetí, ale se čtvrtou to už moc nešlo. Mňoukl, a to otce naštvalo.
„Říkal jsem ti, ať tu nohu nenamáháš a přemýšlíš,“ pokáral ho. „Copak ses za život nic nenaučil?“
„Proč jste na mě tak zlý? Vůbec tady být nemusíte,“ bránilo se kotě. Zkusilo se postavit znovu a tentokrát se mu to téměř povedlo. Ostrozrak hrdě pokýval hlavou, aby mu dodal kuráže.
Napotřetí se zadařilo a Krátkozrak stál před otcem na třech nohách, tak jako tomu bývalo vždycky. Pohlédl mu letmo do tváře, ale očekávané pochvaly se tentokrát nedočkal. Proč by taky měl, že? Nejmladší si ocenění nezaslouží.
„Máš pravdu, být tady nemusím,“ přitakal starší. Otočil se a rozešel se kupředu, synek kulhavě za ním. „I hříšník si časem vše protrpí a bolest začne odeznívat. Teprve poté může odejít.“
„To znamená, že jste mě tu mohl nechat a já bych se někdy zotavil sám?“
„Přesně tak. Ale přece nenechám vlastního syna napospas osudu.“ Zastavil a vyčkal, až ho Krátkozrak dožene. „Tvá matka doufá, že zůstaneme spolu.“
„To vám řekla?“
„Ne přímo. Slyšel jsem ji se modlit. Splníme její přání?“
„Bude mi ctí, jestliže vás moje přítomnost netíží.“
Ostrozrak přikývl a pokračovali. Procházeli bílým prostorem přímo za nosem, cíl pro kotě neznámý.
„Jak dlouho půjdeme?“
„Tak dlouho, jak nám to Velká Kočka umožní.“
„To nechápu.“
„Cesta do rajské zahrady bývá různá. Když zemřeš jako právě narozené mládě, je krátká a většinou ti ještě pomůže někdo ze Strážců světla. Když pojdeš ve stáří, je to to samé. Čím více se přibližuješ ke středu, tím déle poputuješ.“
„Kde jsme my?“
„Ty se blížíš ke kotěti a já budu někde uprostřed. Tím, že jdeme spolu, se tobě trasa prodlužuje a mně zase zkracuje. Takhle budeme moci vejít společně ve stejný čas.“
„Jak tohle vůbec všechno víte?“
„Naučil mne to můj otec, jeho to naučil jeho otec a toho ten jeho.“
„To ale nevysvětluje, že mi to vykládáte takhle dopodrobna. Někdo něco takového zažil a vrátil se mezi živé, nebo co?“
Krátkozrak klopýtl a porazil Ostrozraka k zemi. Zase se rychle zvedl a uskočil, když starší zavrčel.
„Omlouvám se, otče...“
„To nic,“ prohlásil lhostejně, „měl by sis na chvíli odpočinout. Nemůžeme očekávat, že se nám to povede tak snadno, když porušujeme pravidla.“
Kotě se natáhlo před něj a nechalo se jím zahřívat. Bylo rádo, že na chvíli vydechne, přesto by raději mířilo k cíli.
„Na světě existují jedinci lidského druhu, kteří se svými kočičími společníky podnikají cestu do kočičího nebe, ke kterému teď míříme, aby se setkali s Velkou Kočkou,“ řekl Ostrozrak. „Od nich to víme. Jdou stejnou trasou jako my.“
„A jak se dostanou zpátky?“
„Úplně stejně. Ale nemají to tak jednoduché. Ono projít tudy jednou dá práci, natož si to zopakovat. Naštěstí nic takového nemusí absolvovat, až dojde i na ně, Strážci světla je tam sami donesou.“
„Kdo jsou to ti Strážci světla?“
„Slyšel jsi někdy o Černotách?“
„Moc ne. Ale prý chrání lidi...“
„Ano, doprovázejí je na jejich cestě sem, aby se jim nic nestalo. A Strážci světla dělají to samé, jen se spíše zaměřují na kočkovité šelmy a mezi světem živých a mrtvých si mohou procházet, jak se jim zachce. Jsou to služebníci Velké Kočky.“
„Ale to my jsme s Černotami taky.“
„Světlostrážci jsou ti nejhlavnější, na to pamatuj.“
„Jak vypadají?“
„Většinou jsou čistě bílí. Ale jsou samozřejmě i výjimky.“
„A Černoty jsou tím pádem černé?“
„Vesměs ano. Avšak jak jsem říkal – jsou i výjimky.“
„Aha... Mají nějakou kouzelnou moc?“
„To bys musel vidět, abys na to přišel. Někdo tvrdí že ano, jiní že ne.“
„Co si myslíte vy?“
„Já si momentálně myslím, že můžeme pokračovat, nějak moc jsi nám ožil.“
Krátkozrak poslušně vstal a Ostrozrak hned po něm. Vyšli kupředu, opírajíce se tomu druhému o bok.
„Otče...“
„Ano?“
„Co se s námi přesně stane, až... tam dojdeme?“ Kotěti v krku nepříjemně zapískalo.
„Vůbec se mi nelíbí, jak zníš, synu. Možná to nebyl dobrý nápad,“ zvažoval Ostrozrak.
„Nic mi... není,“ tvrdil Krátkozrak. „To jenom ta noha... Bolela i předtím, pamatujete?“
No a pak se zřítil k zemi.
„Krátkozraku!“ zvolal starší. „Hrát si na hrdinu ti nepomůže, slyšíš?“
Jenže mladší nereagoval. Hlava se mu točila, zalilo ho horko, tělo bolelo čím dál víc. Přesto bažil po odpovědích.
„Odpovíte mi...?“
„Později, teď zkus usnout, něco vyzkouším.“
„Usnout?“
Neposlechl. Nechal oči otevřené, a proto viděl, jak se Ostrozrak zakousl sám sobě do nohy. Přísahal by, že to bylo to samé místo, které ho v agónii svíralo nejvíc. Chtěl se podívat jinam, ale jeho pozornost udržela krev, jež z kousance započala vytékat.
„Otče, co to děláte?!“ křikl.
„Říkal jsem ti, ať spíš!“ rozzlobil se otec. „Nemůžeš mě pro jednou poslechnout?!“
„Vždyť si ubližujete! A tak rychle bych stejně neusnul...“
Starší si lehl před mladšího a nechal ho si položit hlavu na zem, než ho vlídně olízl. „Teď už to zkus. Nemělo by to trvat dlouho.“
„Proč jste se kousl?“
„Otázky potom, synu. Nemusíš se bát – nebolí mě to, nemůžu cítit bolest.“
Krátkozrak tedy usnul, ani nevěděl jak. Probudil ho až tlumený dialog.
„Nás nikdo nezavolal už léta. Čeho si žádáš, starý brachu?“
„Chci, aby se můj syn dostal do ráje co nejdřív. Bohužel byl odsouzen k strádání. Cítím, že si to nezaslouží – je to ještě kotě...“
„Rozumíme. Co tedy přesně chceš?“
„Převezmu jeho muka na svá bedra, pokud mi slíbíš, že ho bezpečně dovedeš k Velké Kočce.“
„Vidíme, že to myslíš vážně. Možná skutečně nemáš srdce z kamene.“
Krátkozrak zaskučel a vymňoukl, až se přítomní polekali.
„Nechť promluví vůdce – tvůj – syn!“ zvolal čistě bílý kocour, jejž mladší rys spatřil, jakmile otevřel kukadla. Byl vysoký a štíhlý a co chvíli mrskal fousky.
„Krátkozraku, tohle je Oblačník, Světlostrážce,“ představil ho starší a dodal: „Pomůže ti.“
„To přece nejde... Já nechci, abyste –“
„To mě nezajímá – přijmeš a odejdeš – žádné odmlouvání!“
„Vyčkej, Ostrozraku,“ zadržel ho bílý a kývl na mladého rysa, „rádi bychom si vyslechli, co má syn vůdce na srdci.“
„Nedovolím, aby otec trpěl!“ plácl Krátkozrak okamžitě. „Vypadáte, že se znáte... Přece byste mu to neudělal!“
„Pravda – neradi ubližujeme přátelům a známým. Ale musíme plnit své povinnosti. Jestli si žádá, čeho si žádá, nemáme na vybranou.“
„Je to buď jeden, nebo druhý,“ řekl otec.
„Zvažte své možnosti, Strážce světla Oblačníku,“ požadoval syn, jako by otce neslyšel. „Vyhněte se otcovým požadavkům, musí to jít i jinak. Chápete jistě, o co mi jde.“
Oblačník se zamyslel. Jakteživ se s podobnou situací nesetkal, tudíž mu to trvalo trochu déle.
„Zvážili jsme ještě jinou možnost,“ pravil nakonec. „Dovedeme vás do ráje oba najednou.“
„Kvůli tomu jsem si tě nezavolal, to po tobě nemůžu chtít,“ bránil Ostrozrak. Ucítil, jak synova hlava spadla na zem, a znervózněl. „Je to moc velký požadavek, nikdy... nikdy bych ti nic takového nenavrhl.“
„Jedině takto vyhovíme oběma stranám.“
„Oblačníku –“
„Nemá smysl zde nechávat ani jednoho z vás samotného. Našli jste si k sobě cestu, byť jste se zaživa tolik nestýkali. Vaše trápení je u konce.“
„Cože?“
„Z jiného důvodu by vás Velká Kočka zkoušet nechtěla. Nyní dost řečí – vstaň a ulož nám syna na hřbet. Doneseme ho tam, kde si zaslouží nalézt klidu.“
Ostrozrak zmateně dostrkal Krátkozraka Oblačníkovi na záda a počal ho následovat. Šli dlouho, než zaslechl synův hlas.
„Otče...?“
„Už bude dobře, Krátkozraku, za chvíli tam budeme. Nenamáhej se.“
„Jak jste vlastně poznal... že umírám...?“
Mlčel, nechtěl mu odpovídat. Bylo to jasné jako slunce na nebi.
„Víš, synku,“ odvětil přece, „neříkají mi Ostrozrak pro nic za nic.“
Žádné komentáře:
Okomentovat