„Přesně takhle to vypadá,“ začal serval, „když peklo porušuje pravidla.“
Ostrozrak sebou trhl a podíval se na rozzlobeného společníka pozorněji. Byl zticha, tudíž rys cítil, že by měl něco říct.
„Děkuji, že jsi mi to ukázal,“ vypadlo z něj nakonec.
Než mu serval odpověděl, vkročili na posvátnou půdu Krvespár s Mrakocourem. Mladý serval ožil, když po tak dlouhé době viděl svého otce. Ovládl se však a držel jazyk za zuby, dokud k němu nedošel.
„Buď zdráv, Krvespáre zvaný Nesmrtelný,“ oslovil ho Kostispár svým podivným hlasem. Mrakocour pro jistotu vycenil zuby, aby nic zlého nezkoušel. „Určitě už víš, jak to funguje.“
„Ano.“
„Tak tedy krátce – za tvou krutost bych tě měl nechat Velkému Kocourovi. Ovšem oba moc dobře víme, že sis vše zlé odčinil dobrými skutky a kletbou ses poučil ze svých chyb. Vítej tedy mezi námi – náleží ti místo po mém boku.“
„Děkuji, otče,“ zaradoval se syn. Roztřásly se mu nohy, i tak za ním přišel blíž a zeptal se: „Mohl bych však nejdříve nalézt své milé?“
„U nich si odpočineš, než tvá duše opět nabude síly,“ pravil Kostispár a kývl za sebe. Zpoza kopečku se vynořilo šest koček, každá jinak velká a z jiného rodu. S úctou ve tváři Krvespára pozorovaly, radost z jeho přítomnosti však nezakryly.
Mladý serval se k nim rozběhl a po šťastném shledání mezi ně ulehl.
„Jednal jsi opravdu spravedlivě?“ odvážil se podezřívavě zeptat Ostrozrak. Kostispára to udivilo, vysvětlil tedy: „Tvůj syn toho spáchal víc, než tvrdíš. Měl by jít za Velkým Kocourem aspoň na chvíli.“
Flekatý se zamračil. „A ty bys snad nechal vlastního potomka tam dole?“
„Ne, ale ty přece –“
„Krvespár je stále můj syn. Nevydal bych jej dobrovolně podsvětí, ani kdybych musel. Není to ani možné – vím přesně, co si vytrpěl, nepotřebuje toho víc. Poučil se, a to bylo hlavní.“
„Jednal bys tak i se mnou, kdybych byl prokletý?“
Serval se obrátil směrem k synovi a zeptal se: „Vidíš ty květiny, co má na srsti?“
Ostrozrak přišel blíž a přikývl. „Jistě. Copak s nimi?“
Viděl, jak květů na Krvespárově srsti stále přibývá. Vyrůstaly z kůže, větvily se do všech stran a rys si najednou vzpomněl na své zranění. Pohlédl na něj, aby zjistil, že tam stále vězí.
„Značí zproštění kletby,“ promluvil Kostispár. „Kdyby je měl červené, propadl by se dolů. Není to věc, která by se normálně předávala z otce na koťata. Stává se to výjimečně, téměř nikdo o tom neví.“
„Co by znamenalo červené kvítí?“
„Že mu kletba nijak nenapomohla. Byla by to jasná výprava do pekla.“ Povzdechl si. „Zpět k tvé otázce – ano, zachoval bych se tak i k tobě, pokud by to okolnosti podpořily. Většinou se systém nemýlí – nikoho bych neposlal dolů, když už by sem došel.“
„Dobře.“ Rys se rozhlédl kolem, jen aby spatřil probouzejícího se Krátkozraka. Podíval se pro jistotu zpět na Kostispára a pravil: „Omlouvám se za svoji drzost – neměl jsem s tebou mluvit tak neslušně.“
„V pořádku,“ mňoukl flekatý, „jsem rád, že se ptáš. Většina si to nedovolí.“
Krátkozrak měl zvláštní pocit. Jako by snil, ale byl vzhůru, jako by se pohyboval, ale ležel. Nedokázal si pořádně srovnat myšlenky. Co se vlastně děje? Kde to je? Proč se cítí tak, jak se cítí?
Uvědomil si, že ho nic nebolí.
„Buď zdráv,“ slyšel známý hlas vedle sebe. Otevřel oči a pohlédl na bílého kocoura. Překvapila jej jeho velikost – v Předráji se mu zdál mnohem větší.
„Oblačníku,“ vydechl, „co se stalo? Kde to jsme? A kde je –“
„Pomalu, pomalu,“ zadržel ho Světlostrážce. „Vše ti bude zodpovězeno. Jen vyčkej."
Rys zvedl hlavu. Z ní mu hned nato spadla hromada kvítí. Koukl se kolem – více květin, tráva, jezírka a potůčky... Ráj na Zemi? Spíš Ráj Velké Kočky. Opravdu je tady? Je tohle reálné?
„Sním?“
„Ne, nesníš.“
„Tohle je tak krásné...“
„To říkají všichni.“
Krátkozrak zavrtěl hlavou. „Musím najít tátu –“
„Ne tak rychle.“ Oblačník vyskočil na nohy a zatarasil mu cestu. Bylo to zvláštní, ale rysovi se zdál zase velký. Možná ještě větší než prve. „Odtud se ani nehneš.“
„Cože? Proč?
„Nevyznáš se tady a my nemůžeme dovolit, aby sis tu pobíhal bez rozsudku.“
„Rozsudku?“
„No jistě. Každého, kdo sem přijde, by měl nejprve potkat Kostispár, aby ti uložil tvé místo v Ráji. Jenže ty už ses odebral ke spánku.“
„A to je špatně?“
„Ale vůbec ne, to se občas stává. Kostispár je trpělivý, počká si na tebe. A my na oplátku teď počkáme na něj, dobře?“
Mladý rys přikývl a položil bradu zpátky na zem. Nemohl tomu uvěřit, ale musel. Vždyť už byl tady. Ležel v té nejjemnější trávě, cítil ty nejvoňavější květiny...
Nikdy by si nepomyslel, že zemře v tak mladém věku. Přece jenom měl za to, že za své postavení musí trpět na zemi až do stáří. Ostatní kočky by jím pohrdaly, otec by jej nikdy neuznal za vlastního... Asi bylo dobře, že je po smrti. Maminka a sourozenci budou možná truchlit, ale s tím už on nic nenadělá. S tím se musí smířit.
Zpozorněl, když před sebou zahlédl pohyb. Byl to jeho otec a vedle něj hrdě kráčela jakási bílá, černě flekatá obluda. Nikdy v životě nic takového neviděl. Bylo to velké, hubené až na kost, na hlavě to mělo kulaté uši a oči, které jako by mu chtěly vypálit v duši díru. Z nějakého důvodu věděl, že tohle musí být Kostispár.
„Buď zdráv, Krátkozraku,“ zvolala příšera a lehla si vedle něj tak, aby měla hlavu stejně vysoko jako on. Rysovi se zježila srst.
„T-také vás zdravím.“
„Vítám tě v Ráji. Mé jméno je Kostispár a mám za úkol rozhodovat o tvém osudu po smrti.“
„D-d-dobře.“
„Tak tedy,“ rozšířil bílý svůj úsměv, „na Zemi jsi nepobyl dlouho, tudíž mohu s jistotou říci, že zde patříš.“
Krátkozrak naklonil hlavu na stranu. „Skutečně?“
„Máš k mému rozsudku nějaké námitky?“
„No já jen...“ letmo pohlédl na otce, který na něj z povzdálí shlížel, „neudělal jsem špatně, když jsem matce zalhal?“
Kostispára to trochu zaskočilo. „Poněkud jsi si tím zkomplikoval cestu sem, ale jinak v tom nevidím problém. Nadto si myslím, že tomu tak bylo dáno.“
„Jak to myslíte?“
„Myslím si, že kdyby se stalo jinak, neobjevil by se v tvém otci jeho rodičovský instinkt. A to bych jej poté možná poslal dolů.“
„Zpátky na Zem?“
„Ne, do Pekla.“
Krátkozrak povyskočil. Jak jako do Pekla? Co by tam dělal? Byl to přece statečný válečník a hrdý vůdce smečky, proč by šel dolů? Jen kvůli tomu, že přehlížel jedno kotě? To je nějaký závažný hřích? Vždyť to bylo normální. Všichni to tak dělali.
„Tomu nerozumím.“
Kostispár se zazubil a pokýval hlavou. „Vidím, že ti nic nepověděl. Proč by to taky dělal, že?“
Krátkozrak sklopil uši. Vycítil něco nekalého. Něco zlého.
Ostrozrak mezitím vyčkával, jestli to na něj serval všechno vyvalí. Bál se, že ano, na druhou stranu by si to jeho syn možná zasloužil vědět. Kdoví.
„No jen ať ti to řekne,“ kývl bílý na většího rysa a oblízl si pysky. „Určitě se ti to bude líbit.“
Krátkozrak pohlédl otci do tváře a naklonil hlavu na stranu. Něco mu říkalo, že by to možná ani vědět nechtěl, ale byl zvědavý. Možná toho bude litovat.
„Otče?“
Ostrozrak k nim přistoupil a jemně syna olízl po hlavě. Trochu se třásl, avšak byl odhodlaný mu všechno říct. Jestli na to Kostispár čeká, měl by mu vyhovět.
Nemohl si nevšimnout, že serval kotěti vysvětlení poněkud zjednodušil. Vždyť mu přece říkal, že on sám nerozhoduje, kdo půjde a kdo nepůjde do nebe. A ať rys udělá cokoli, na jeho rozhodnutí by to nemělo mít žádný vliv. Nemusel synovi vyzrazovat vůbec nic, nemusel Kostispára ani následovat, nic nemělo smysl, nic nemělo následky.
Ale on to přece udělal.
Usadil se před mladého rysa a přitulil se k němu. „Když jsi byl malý... udělal jsem hroznou věc.“
„Co jste udělal?“
Chvíli bylo ticho, než se odvážil promluvit. „Narodil ses jako poslední. Byl jsi hrozně slabý, víš? Sotva jsi dýchal a ta tvoje noha vypadala opravdu špatně.“
„Já vím.“
„Prostě jsem si myslel, že to nepřežiješ, tak mě napadlo...“ dal si s odpovědí načas, ještě párkrát syna olízl, snad aby si ho udobřil, „... napadlo mě, že bych tě obětoval Kostispárovi.“
Krátkozrak ucukl, ale hodlal poslouchat dál. „Dobře...?“
„Ale jemu – hlavně jemu – se živé oběti dávat nesmějí, víš? Nikomu by se neměly dávat. Života si musíš vážit, přestože si myslíš, že brzy skončí. A já to ignoroval. Doufal jsem, že si tě k sobě vezme, ale on se místo toho naštval. Jen jsem ti chtěl říct, že je mi to líto.“
Oplatil otci olíznutí, vstal a hrdě vypnul hruď. Cítil se, jako by z něj najednou spadla obrovská tíha. Byl volný. Byl štastný. Již před ním nebylo nic skryto.
„Odpouštím vám, otče,“ pousmál se a vztyčil uši, aby se zaposlouchal do zpěvu neexistujících ptáků.
Žádné komentáře:
Okomentovat