Byla tma, a proto ho nebylo vidět; nebál se, že se stane něčí kořistí. Nebál se ničeho.
Pootevřel tlamičku a nasál pach své milé. S každým krokem se stával silnější, až si byl kocour téměř jist, že ji má před sebou, když tu náhle strnul. Ucítil ještě něco jiného, něco neznámého.
Vetřelce.
Dal se znovu do kroku. Čím blíž si myslel, že hrozba je, tím níž se plížil. Nakonec se skoro země břichem dotýkal.
Prostrčil hlavu mezi větvemi a zaměřil se na děj před sebou. Zdálo se mu to zvláštní, ale nic neviděl. Alespoň tedy ne nic podezřelého. Vše bylo při starém. Před ním se křovím táhla chráněná skrýš provoněná květinami, po jejíchž stranách se plazil svlačec. Na koberci z kvítí ležela překrásná bílá kočka. Hrudník se jí pomalu nadzvedával, jako by ho zatěžovali zlí duchové.
Neznámý pach už kocour necítil, zato měl špatný pocit, že se něco stalo. Nakráčel dovnitř, aby se ujistil, že tomu tak není.
Bílá se ani nehla, jak kolem ní procházel. Podíval se pozorněji do její tváře a shledal, že spí. Šťouchnul do ní čumákem, a když se nic nestalo, uvelebil se jí u hřbetu. Nechtěl ji budit. Musela být hodně unavená.
Znenadání se v houští cosi pohnulo. Kocour střelil pohled oním směrem a vykulil smaragdová kukadla. Ze změti plevele na něho jeho očima civělo malé černobílé stvoření.
„Tys dítě Bílé matky?“ zeptal se, kývaje na sněhovou kočku. Kotě přikývlo. „V případě tomto jsem otec tvůj, ať v tom nemáš zmatky! Raduj se, dítě mé, raduj!“
Kocourovo volné rýmování probralo ze spánku jeho milovanou. Zvedla hlavu a mírně pootevřela bledě modré duhovky. „To jsi ty, Rubíne?“ zívla.
„Jsem to já, má milá, již jsi se nám probudila?“
„Raději bychom spaly dál, jsme unavené –“ odmlčela se, jakmile spatřila kotě. „Co se to stalo s naším drobečkem?“
„Toť znamení Černot, rostou rychle jak hromů hřmot a mraky ztichlé.“
„Znamení Černot říkáš? Jsi si jistý?“
„Jistý si jsem, jakože se zlem zápasím. Nechť se tím zlem nestane Černoty – můj – syn!“ požehnal.
„Máš dceru, Rubíne.“
Černý kocour překvapeně zamrkal a zadíval se na kotě pozorněji. „Ach, jistě, ženských Černot je všude dost, nebude dcera náš nezvaný host!“
„Doneseš nám ji, prosím? Potřebuje se najíst.“
Rubín už už přemýšlel o dalším rýmu, když tu si to rozmyslel, vstal, udělal dva kroky, popadl kočičku do zubů a přenesl ji matce k hrudi. Následně sledoval, jak se kotě sápe po struku a pije, jako by se nechumelilo. Matka k němu natáhla hlavu, ale hned zase klesla. Vyčerpaně zavřela oči.
„Umyl bys ji? Nemáme sílu...“ poprosila chraptivě.
„Tys slabá, Karatěnko?“
Přikývla.
Rubín se usadil a začal dcerku olizovat. Jakmile skončil, vrhl se na Karatěnku. Během chvilky měly obě krásně čistý kožíšek.
„Díky, Rubíne. Ještě že jsi přišel.“
„To nic, běž spát, nech si sny zdát.“
„Ty tu zůstaneš?“
„Budu na hlídce, neboj se.“
„Už tě ty básničky přešly?“
Neodpověděl.
Zůstal u nich celou noc. Hlídal a poslouchal, co se kde šustne, otáčel se za zvuky a ježil srst při každém zavání větru. Byla to perná noc, ovšem nic, čeho by se zalekl nebo na co by nebyl zvyklý.
„Ty jsi ještě tady?“ promluvila rozespalá Karatěnka, když se opět probudila.
Pokýval hlavou a unaveně si položil bradu na zem. „Snad mne spočnout chvíli necháš. Chodit můžeš?“
Přikývla.
„Podporu mou, drahá, hledáš?“
„Nejsme přítěž?“ zkusila bílá zarýmovat a černému se tím rozzářila tvář.
„Přítěž žádná, moje milá! Anděl, co sám z nebe spad!“ rozplýval se.
„Snad abychom vyrazili, vše nabere rychlý spád,“ odpověděla, zvedla se a olízla kotěti hlavičku.
„Jaképak je jméno její?“ rozpomenul se zničehonic. „Tím svým ty snad vzýváš ji?“
„Jméno má po tobě, drahý,“ řekla a přitiskla letmo svůj čumáček k dceřinému. Koťátko se zasmálo. „To jest malé Ruby smích.“
Žádné komentáře:
Okomentovat