Černobílá Černota 1.3. Soudu čas

Oblačník se snížil a nechal Ostrozraka, ať mladého rysa pomalu dotáhne do trávy. Společně ho zaházeli květinami a usadili se po obou stranách.

   „Díky, Oblačníku," řekl Ostrozrak. „Nevím, jak se ti za to mám odvděčit. Řekni si cenu."
   „Blázníš? Copak bychom starému příteli přidávali na starostech?" zasmál se bílý. „Zasloužíš si odpočinek po tom, co jsi prožil. Myslíme, že sebrat kuráž k pokusu obětovat se za vlastní mládě tě vyčerpalo dostatečně. Tvá oběť nám stačila."

Černobílá Černota 1.2. Klidu čas

Krátkozrak prudce rozevřel víčka, avšak ihned je zase zaklapl, protože mu málem sítnici protrhlo světlo zvenčí.
   Zaskučel. Celé tělo ho bolelo, nemocná noha obzvlášť. Bolest v ní pulzovala v pravidelných intervalech.
   Zdálo se mu, že mu u zad cosi sedí. Zkusil se protáhnout, ale hned to vzdal, protože mu tělo propíchly tisíce neexistujících vidliček. Odevzdaně povolil.
   Takové to je, být mrtvý? Žít po zbytek věčnosti v agónii a depresi? Představoval si ráj, kde bude moci odpočívat Velké Kočce u nohou a poslouchat příběhy a moudra starších, které mu už bohužel k ničemu nebudou.

Černobílá Černota 1.1. Smrti čas

Na Kočičí louce bylo ticho a temno. Mezi květinami pomalu stékala krev z ran kočičích bojovníků. Kolem nich byli shromáždění jejich blízcí, střežící je ve dne v noci. Z posledního vydechoval i vůdce smečky, statečný a neohrožený rys Ostrozrak. Ležel na boku, obklopen svou milou a dětmi. Na hřbetě se mu rozprostíraly větvící se zkrvavené útvary.

Vítejte!

Dámy a pánové, vítejte v Kočičích květinách! Je mi velkou ctí vás zde zastihnout.
   Tento blog je určen pro příběhy všeho druhu, které má hlava vytvoří. Jestli zde někdy něco bude, máte se na co těšit.